Člověk nemusí být odborníkem na religionistiku, aby znal tvrzení o Mohamedovi a hoře, jež byla shodou okolností nucena vyjíti proroku vstříc a postavit tak na hlavu fyzikální zákonitosti. Narozdíl od Koránu se můžeme jen dohadovat (tedy ti z nás, kteří to - jako autor těchto řádků - nevědí přesně), jak to bylo v případě belfastského rodáka a superprestižního vydavatelství Blue Note; každopádně je faktem, že George Ivan Morrison a Blue Note si letošním rokem podávají ruce a album "What's Wrong With This Picture?" je prvním plodem spolupráce těchto velikánů. A předem nutno poznamenat, že plodem natolik vyzrálým a suverénním, že se bude jen velmi těžko v budoucnu překonávat.

V žádném případě není poslední Van Morrisonovo CD čistě jazzovou záležitostí, jak by napovídala proslulá značka na jeho obalu. Skladatel, zpěvák, kytarista atd. pouze logicky pokračuje ve tvorbě z posledních let a dál přivádí k dokonalosti svůj projev vycházející ze směsice blues, r&b, jazzu, funku, soulu, rocku a keltských tradic, v níž těžko hledá mezi žijícími kolegy konkurenci.

Jestliže byl Van Morrison kdysi označován za geniálního interpreta a "jenom" výborného skladatele, pak minimálně posledními dvěma alby (ale co třeba takové "Healing Game" z roku 1997, když zůstaneme v poslední dekádě?) dokazuje, že i coby autor patří k absolutní špičce, a to v tolika žánrech, že se nad jeho muzikantskou "potencí" až tají dech. Loňské "Down The Road" rozhodně nebylo albem usedlého staříka, kterému se tleská z povinnosti a který nemá co říct. Snad proto byl jeho debut u Blue Note očekáván se zatajeným dechem. A jak je u Van Morrisona zvykem, ani ve svých osmapadesáti letech se nesnížil k podlézání vysoko postavené laťky. Spíše než co jiného ji svou poslední deskou nakopl do ještě vzdálenějších výšin.

Recenze "What's Wrong With This Picture?" by mohla začít i skončit přehledem synonym ke slovu "dokonalý" a bylo by řečeno vše. Vzhledem k tomu, že čtenáře asi zajímá i něco bližšího (a že by mě asi šéfredaktor s takovou recenzí poslal do patřičných míst), zmíním alespoň ty nejúžasnější momenty. Celé album doslova přetéká zřídka slýchanými muzikantskými výkony a je jedno, zda jde o klarinet jazzové legendy Acker Bilka ("Somerset") či kytarová kouzla neméně slavného Micka Greena (závěrečná "Get On With The Show" nebo v závratném tempu odehraná předělávka hitu Lightnin' Hopkinse "Stop Drinking").

Od person podobného kalibru se nic jiného než stoprocentní výkony snad ani nedají očekávat. Co však na první poslech přímo "bije do uší", je fenomenální trubka Matta Hollanda, jejíž zvuk skutečně patří k těm, které posluchače donutí zírat s otevřenými ústy a nepříliš inteligentním výrazem v tváři. Vůbec celé album vyniká mezi Van Morrisonovými nahrávkami, pokud jde o význam, který v konečné podobě písní má právě dechová sekce. V drtivé většině se dechových aranží chopil sám mistr ve spolupráci s Hollandem (a též všeumělem Lee Goodallem) a ani po několikerém poslechu není k nalezení sebemenší tón, který by chyběl či naopak přebýval. Souboje klarinetu, saxofonu, trubky atd. jsou úchvatné a samy o sobě by dělaly z alba výjimečnou záležitost. Když se pak v bluesových kouscích přidá kytara Foggyho Lyttlea (poslechněte si titulní skladbu či dvanáctkový nářez "Too Many Myths") a hammondky Richarda Dunna (např. "Meaning Of Loneliness", "Whinin Boy Moan", "Evening In June"), nelze než zmíněné písně pouštět znovu a znovu a obdivovat vynikající souhru a všech hudebníků.

Jestliže bylo album označeno za dokonalé, pak autor musí doznat, že jeho jazyková erudice nenalézá výraz pro označení toho, co provedl Van Morrison & spol. s tradicionálem "Saint James Infirmary" (u nás známý díky Petru Kalandrovi jako "Špitál u svatýho Jakuba"). Proplétající se trubka, klarinet a saxofony za doprovodu hammondek a kytary další hvězdy Neda Edwardse dávají vzpomenout na Woodyho Allena a jeho výčet věcí, díky nimž stojí za to žít i bez úspěchů u osob opačného pohlaví. K takovým písním je snad hříchem něco dalšího dodávat, čili, vážení čtenáři, kupujte (nahrávejte či vypalujte) a poslouchejte.

Svou poslední deskou se Van Morrison posunul tam, odkud už se snad dá jen padat (či pomalu sjíždět) dolů. Kdyby to bylo v jeho životě poprvé, mohli bychom se obávat budoucích zklamání. Takhle nezbývá než čekat a zkoušet uhádnout, jak to udělá příště, aby byl zase lepší.

P.S.: Vrátíme-li se závěrem k úplnému počátku, pak dovolte vyjádřit naději, že se naše milovaná země v srdci Evropy obývaná deseti miliony suchozemci nebude muset posunout někam nebezpečně blízko k bouřlivému irskému pobřeží, abychom měli tu možnost spatřit Van Morrisona naživo. Už by skutečně bylo na čase, aby se nechal přemluvit. A kolega Waits také.