Cesta rodáků z Killmarnocku začala na úplně opačné straně hudební scény. Tři floutci, vděční za každičký koncert a vystoupení na sebemenším festivalu, vydali tři divoké, na sebe navazující nahrávky "Blackened Sky", "The Vertigo Of Bliss" a "Infinity Land". Dnes jsou jejich agresivní zvuk, prvky post-hardcoru a neustálé změny tempa tytam. To, co však stále zůstává, je neuvěřitelná schopnost napsat silný hymnický refrén, jako dělaný na míru pro velké koncertní haly.

Změna započatá vydáním studiovky "Puzzle" v roce 2007 vykrystalizovala na posledním, chladně přijatém albu "Ellipsis". Na něm se Neil & spol. hned několikrát ponořili do popových vod (a trochu country) a dohromady to moc neladilo, přestože kolekce přinesla několik hitů lemujících jejich koncertní setlisty. Důležitým bodem pro vznik letošního počinu byla spolupráce s Jamiem Adamsem na nezávislém filmu "Balance Not Symmetry". Biffy Clyro měli naprosto volnou ruku a vytvořili žánrově barevný soundtrack dle svých představ, jenž jim pomohl při rozhodování, jak uchopit další materiál.

Výsledkem je jedenáct skladeb, ve kterých se Neil jakožto hlavní mozek a textař tentokrát nesoustředil pouze na své vlastní problémy a trápení, ale poohlédl i ven, na ostatní. Myšlenky, že svět, jaký jsme znali, je pryč a začíná nová éra, jako by se po nahrávání na přelomu roku naplnily. Album však pohání naděje a pozitivita spolu s mnohem širší zvukovou škálou.

Na jedné straně máme singl "Instant History". Elektronicky laděný track s ambiciózním refrénem dělaným pro mladší část publika, která se ráda a pořádně nahlas připojí v popěvku: "This is the sound that we make..." Na druhé straně pak něco pro ty old school fanoušky ("Cop Syrup"). Návrat k syrovosti, riffům, screamům, neskutečné energii. Závěrečná nezkrotitelná skladba jako by nechala rockery konečně vypustit všechen ten hněv a frustraci. Šestiminutová pecka překvapí především instrumentálním partem ve druhé části. Vše následně uzavře opět refrén s příznačným: "Fuck everybody!"

Jinak však Biffy proplouvají v klidnějších vodách. Energičtější hity ("End Of", "The Pink Limit") střídají baladické momenty, na které jsme si na posledních řadovkách již zvykli. Kladně lze rozhodně hodnotit zapojení více nástrojů oproti čistě akustickým ploužákům z "Ellipsis". Smyčce v "Opaque" a následně i celý orchestr ve "Space" písním rozhodně prospěly.

"A Celebration Of Endings" značí novou éru, a to i přes to, že si Biffy Clyro ponechávají všechny základní rysy, díky kterým si vybudovali tak mohutnou základnu po celém světě. Díky rozmanitosti si každý dokáže najít nějaký ten svůj oblíbený song, a když k tomu přidáme daleko živelnější koncertní zpracování, bude při vystoupeních pořádné peklo. Nezbývá než se těšit na jarní "The Fingers Crossed Tour".