Mekkou středoevropské alternativy je katovický Off Festival a už od samého počátku si publikum horlivě přálo koncert právě Deerhunter. Nebylo ale žádným tajemstvím, že výkonný ředitel přehlídky Artur Rojek o smyslu jejich vystoupení pochyboval. Věděl totiž, že to může být jak ohromující zážitek, tak totální porážka. Nevypočitatelný Bradford Cox je schopný koncerty rušit, zhroutit se na scéně nebo prostě jen nemít náladu. V Praze do toho ale šli a Coxe a jeho partu pozvali do MeetFactory.

Vorhees v roli předskokanky byla mimořádně povedenou volbou. Konejšivé a hypnotické kytarové plochy v podání muzikantky, která místo umělého nafukování své role supportu ukázala čistotu a pokoru, vytvořily tu správnou náladu před hlavní hvězdou.

Pak už nastoupili Deerhunter. V úvodním "Detournement" se Cox postavil do role vesmírné syntetické bytosti, která s kumpány do lidí začala pumpoovat přirozený zvuk a jamující atmosféru."Revival" z úžasné desky "Halcyon Digest" byl jedním ze zpestření jinak poměrně rockového setlistu. Skupina vytváří nejen kytarové stěny, ale dokonce i celé světy. Nové skladby pohání především perfektní melodický motor. Kompozice jsou zároveň meditační a popové, příbuznost s avant-popem Stereolab je čím dál zřejmější.

Jedinečnost tohoto koncertu Deerhunter byla právě v tom, že poslech nových a pro mnohé návštěvníky ne tak naposlouchaných skladeb ("What Happens To People", "Death In Midsummer", "Element", "No One's Sleeping") byl stejně vzrušující a podmanivý jako poslech těch dobře známých a už oblíbených. Kapela kladla důraz na instrumentální stránku kompozic - zpěv nese určitý význam, ale nevystupuje zbytečně do popředí a dává prostor instrumentalistům. Lze předpokládat, že nový materiál této formace bude opravdovým skupinovým dílem.

Můžeme libovolně komentovat nové skladby, ale nebudu lhát - na koncert Deerhunter jsem šel hlavně pro jednu jedinou: "Desire Lines", nejlepší rockovou píseň dekády z jedné nejlepších rockových desek 21. století. Písničková část skladby měla subjektivně lehce přehnané basy, a vokál Locketta Pundte tak bylo bohužel sotva slyšet, ale hudební katarze dlouhé instrumentální části byla neuvěřitelně naplňující. Další kusy z alba "Halcyon Digest" perfektně zapadly. "Helicopter" byla naprosto monumentální, "Take Care" se jevila jako artefakt z osmdesátkového tanečního večírku, "He Would Have Laughed", to byla očišťující zvuková meditace. Ostatně hudba Deerhunter je na jednu stranu pozitivní, ale na druhou nešetří hlukem a krásnou špínou.

Cox se usmíval a z koncertu měl očividnou radost, což zdůraznil v krátkém a upřímném proslovu před přídavkem (kterým byla píseň "Snakeskin", nejméně typický a nejtanečnější singl Deerhunter). Nakonec se ukázal jako přístupný a srdečný chlapík. Zůstává tak jenom doufat, že splní slib a s kapelou se do Česka vrátí dříve než za dalších deset let. Ten večer totiž MeetFactory zažilo jeden z nejlepších koncertů roku 2018.