Zda se o skromné přijetí zasloužila nabitá koncertní sezóna, prostředek týdne, špatné počasí a všudypřítomná chřipka či nepříliš známé jméno headlinera večera, těžko soudit. Zřejmě kombinace všeho. Do klubu Rock Café totiž zamířili snad jen dvě desítky diváků. S poloprázdným sálem (řečeno diplomaticky) si ale Kamchatka poradila s grácií a s typickou severskou bezprostředností švédských chasníků.

Na úvod se ale představili tuzemští zástupci, a to liberečtí LRU. Stejně jako obě skupiny ze zahraničí, vystupují jako trio s basou, kytarou a bicími. A nutno říct, že LRU byli nakonec největším překvapením večera. Jednoduchý, trochu profesorský stoner-rock, si během některých skutečně výborných písní vysloužil nejpřísnější měřítko. Zejména rytmická sekce šlapala jak hodinky a častými změnami tempa i nálady nenudili ani při delších instrumentálních pasáží. Naopak. V nejsilnějších momentech skoro připomínali Queens Of The Stone Age. Častěji však byl z hudby LRU patrný vliv Kyuss, zvláště při kombinaci tvrdých pasáží s melodickým zpěvem. Liberecké trio se rozhodně nemělo i při vlažnějším přijetí zač stydět a kdyby zapracovali na sebevědomější prezentaci, nemělo by jejich vystoupení chybu.

První zahraniční hosté Gingerpig naopak zklamali. Holandská parta možná trpěla nad prázdným sálem, ale pravdou je, že jejich retro rock'n'roll utopený kdesi na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nabídl jen nekonečně nezajímavá kytarová sóla, fádní zpěv a bezkrevné skladby. Gingerpig působili jako ztroskotaný a nedoceněný revival Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath i T-Rex. Kytarové umění kudrnatého frontmana Boudewijna Bonebakkera sice bylo na velmi solidní úrovni, ale chyběla mu jiskra a nějaké to koření, které rock prostě potřebuje.

Kamchatka, která svůj set nastartovala až dlouho po desáté hodině, působila uvolněněji a zpěvák a kytarista Thomas Andersson se snažil se svým švédským přízvukem vtipkovat s trochu strnulým publikem. Někdy se zadařilo a odezva byla, většinou ale přítomní koncert jen odzírali . To nic nemění na skutečnosti, že kapela dala do svého setu vše. Znovu se pražské publikum dočkalo dlouhých instrumentálních pasáží, naštěstí mnohem zábavnějších a barvitějších než v podání Gingerpig. Nejpříznivějších reakcí se dočkaly zejména skladby z desky "Long Road Made Of Gold" vydané minulý rok, zejména pak výborná jihem provoněná pecka "Get Your Game On". Aplaus vzbudil i asi nejznámější píseň "Tango Decadence".

Jednotlivé skladby švédského tria mnohdy trvaly i přes deset minut a pravdou je, že se z těch kytarových orgií občas vytrácela energie. To bohužel poznamenalo v průběhu koncertu i tak tristní účast a někteří po jedenácté hodině večerní začali odcházet. Pro kapelu jistě nelehká úloha, ale na sobě nedali nic znát v duchu pravých profesionálů. Prostě popíjeli pivka, občas zavtipkovali a do toho přehrávali ten svůj stoner blues-rock s příchutí amerického jihu. Na množství lidí pod pódiem nehledě. Chvílemi byl slyšet vliv Američanů Clutch, jindy legendárních The Allman Brothers Band i protřelých Molly Hatchet.

Kamchatka není hvězdnou kapelou a ani jí nikdy nebude, ale jako dělníci žánru pracují svědomitě a pilně. Kapela s vousatým Anderssonem v čele asi nenaplnila očekávání úplně všech, ale špatný výkon rozhodně nepředvedla. Kdo měl rád trochu toho jižanského slunce v hudbě v kombinaci se syrovějším stonerrockem, nemohl být zklamán. Navíc Kamchatka byla banda sympaťáků a i při nízké návštěvě koncert nezazdila.