Van Morrison je fenomén. Jen máloco a málokdo ve sférách hudebního byznysu je tak dlouho trvající, pevné a neměnné. Od poloviny šedesátých let, kdy se představil jako frontman kapely Them, přes poměrně brzské osamocení (oficiální konec Them se datuje do roku 1971), až k dnešním dnům hraje, funguje, koncertuje a vydává o sto šest (v průměru vychází více než jedno album ročně). A co je nejbizarnější, hraje prakticky pořád totéž. Vždy stál a stojí na okraji masového zájmu, hudební proudy té které doby kolem něj protékají, aniž by na něm nechali viditelnější stopy, Morrison sedí a drhne svoji směsku blues, soulu, country s vzácně nemdlými texty, občas pozmění sestavu, občas si přizve spřízněného hosta (už dlouho spolupracuje např. s klávesisou Georgie Famem), sám zůstává vzácně konsistentní. Proto nemůžeme být překvapení z toho, že nás ani na čerstvé novince "Down The Road" nic nepřekvapí.

Stejně tak by bylo nespravedlivé mít k poslední Morrisonově desce zásadnější výtky. Protože o tom, že během těch dlouhých let dospěl k přesvědčení, že to, co dělá, dělá přesně, jak chce a podle svého nejlepšího svědomí, nemůže být pochyb. "Down The Road" vyznívá jako album po všech stránkách profesionální a seriózně odvedené - jako dokreslení tohoto faktu nechť poslouží i velmi důstojný, jednoduchý a decentní booklet na křídovém papíře. O atmosféře nahrávky vypovídá i to, že mezi autorské skladby přirozeně zapadá i "Georgia On My Mind", tedy citace z opravdu zlatého soulového fondu. Nakonec s Ray Charlesem se nepřekrývá jen zde, systematičtí sběratelé vzpomenou minimálně na "I Can't Stop Loving You" z alba "Hymns To The Silence".

"Down The Road" není deska, o které by se dalo mluvit jako o výplňové či nadbytečné, přestože místy zní únavně. Morrisonův hlas také nemá (a nikdy neměl) nijak pestrý rejstřík. Bezmála sedmdesát minut napůl mluvené a často nerýmované smrště slov kombinované s velmi standardními a nevýjimečnými muzikantskými postupy a výkony opravdu nejsou vhodným materiálem na rozjetý mejdan, pasovaly by spíše k rannímu vstávání s kocovinou. Na styl Morrisonova výrazu je třeba si chvíli zvykat, když už ho člověk přijme, zdánlivá unylost písní jde stranou a promění se v příjemnou, v tom dobrém slova smyslu pohodovou muziku. Například na dlouhou cestu dálnicí by "Down The Road" byla více než doporučení hodná, v tom, co by se dalo nazvat kulisovou hudbou, je stále sofistikovaná a nehloupá.