Def Leppard. Jedna z největších rockových ikon uplynulého tisíciletí. Legendy, jejichž album "Pyromania" z roku 1983 zařadil magazín Rolling Stone mezi 500 nejlepších desek všech dob a kteří dohromady prodali více než sto miliónů nosičů. Skupina, která v osmdesátých letech byla symbolem toho, čemu se říká stadionový rock. A dnes už také dinosauři, kteří přežívají jen z dávné slávy a jejichž hudba už zní natolik zastarale, že ji mnozí z dnešních posluchačů považují jen za jakési guilty pleasure. Způsobů, jak lze přistoupit k jejich odkazu, je mnoho. Chcete-li však zažít jejich koncert se vším všudy, musíte na ně vyrazit do Ostravy.

Jen v ocelovém městě a s halou plnou stárnoucích rockových fanoušků, kteří nad hlavou nemávají smartphonem, ale kelímkem s pivem, jde totiž zažít ten správný výlet do časů dávno minulých.

V prvních minutách koncertu bylo publikum ještě tradičně strnulé a netečné, po pár hitech už se ale v ze dvou třetin zaplněné ČEZ aréně hrálo na air guitar, objímalo se s přáteli, mávalo paroháči a hulákalo "Hobluj!", případně "Baník p*čo!". Tedy alespoň pokud se bavíme o prostoru na stání. Publikum na ochozech totiž zůstalo sedět až do konce.

Ať už to berete jako klad či zápor, samotní Def Leppard skutečně hrají pořád stejně jako před třiceti lety a podobně se to má i s jejich scénou. Visuté molo, nikterak převratný světelný park a trojice velkých projekčních ploch s vpravdě primitivními animacemi v dnešní době spektakulárních show opravdu neohromí, zároveň byste ale v hale asi nenašli člověka, který přišel kvůli konfetám, balónkům nebo plamenům.

Všichni chtějí hlavně hity a těch má tahle britská ikona nespočet. "Love Bites", "Rocket", "Animal", "Hysteria", "Bringin' On The Heartbreak"... Tyhle a další písně se sborovými refrény a nezbytnými kytarovými sóly dnes kapela, jejíž jedenácté album je plánované na letošní podzim, obehrává na koncertech už spoustu let, a byť je diváci stále rádi slyší, nelze si nevšimnout, že emoce a rocková spontaneita už jsou dávno pryč. To bylo znát vůbec nejvíc během akustické verze balady "Two Steps Behind", která si o čistší a hlavně procítěnější vokální podání v tu chvíli osamoceného frontmana Joea Elliotta vyloženě říkala.

Žádný text o Def Leppard ale nemůže být kompletní bez zmínky o bubeníkovi Ricku Allenovi, který po autonehodě v roce 1984 přišel o levou ruku a i bez ní se na zranění přizpůsobenou bicí sestavu znovu naučil hrát. Málokdo si asi dokáže uvědomit, jaké problémy musí Allen denně překonávat, a fakt, že je i přes nepřízeň osudu schopen dál hrát, a dokonce i vystřihnout sólo patřící k vrcholům večera, rozhodně zasluhuje obrovský respekt.

Závěr ne zrovna ideálně nazvučeného koncertu pochopitelně patřil největším hymnám. Joe Elliott toho během necelých dvou hodin mnoho nenapovídal, jakmile ale pronesl "Ostrava! I got a question for you: Do you wanna get ride?", bylo jasné, že na řadu přichází ikonická "Let's Get Rocked" a hned po ní "Pour Some Sugar On Me," asi vůbec největší hit sheffieldské formace. Bylo potěšující vidět, že i po tolika letech mají tyto skladby naživo pořád stejně skvělý odpich a dravost jako kdysi.

Přídavek patřil dvojici "Photograph" a "Rock Of Ages", o níž asi málokdo ví, že se stala inspirací pro "Pretty Fly (For A White Guy)" kalifornských The Offspring. A pak už bylo opravdu po všem.

Dnešní hudební svět už je sice jinde, Def Leppard ale v Ostravě odehráli solidní vzpomínkový koncert, na kterém všichni dostali to, pro co si přišli. K dokonalé retro stylizaci scházely snad už jen ty Harleye, na nichž by kapela odjela do západu slunce. Tak třeba příště. No a teď už jen přivézt ty AC/DC, že ano...