Pod záštitou Agharta Prague Jazz Festivalu se uskutečnil další ze zásadních koncertů letošního roku. Praha měla díky festivalovému programu příležitost v uplynulých měsících přivítat taková jména jako Chris Dave & The Drumhendz nebo Scott Bradley and Postmodern Jukebox. Nyní k nim přibylo hvězdné uskupení Medeski, Martin & Wood, tentokrát doplněné o kytarovou legendu Johna Scofielda. Spojení této čtveřice odstartovala společná nahrávka "A Go Go" a počátek jeho historie se datuje již celých patnáct let nazpátek. V roce 2014 spříznění přátelé a muzikanti opět dali dohromady své tvůrčí síly a vzniklo z toho v pořadí čtvrté, mimořádně pestré album "Juice".

Nedělní vystoupení zámořských hostů odráželo ducha nejčerstvější studiové desky jakož podstatu vzájemné spolupráce MM&W s Johnem Scofieldem, která by se dala charakterizovat jako brouzdání napříč žánry a koketování s funky and groovy. Výsledkem je spousta inteligentní zábavy přístupné i středoproudým posluchačům. Dokonale propojené kvarteto, které se díky letitým zkušenostem nepotřebuje sehrávat, ale k brilantním výkonům mu stačí sdílení téže energie, odhalilo v Lucerna Music Baru svoje nejlepší karty - hravost a rytmus, kdy je muzikantská genialita prostředkem k jejich dosažení a nikdy nesklouzává k instrumentálním exhibicím vytrženým z kontextu.

Ve srovnání se sólovou tvorbou Medeskiho, Martina a Wooda, kterou měla Praha příležitost ochutnat naposledy loni ve smíchovské MeetFactory, je repertoár komponovaný společně se Scofieldem přímočařejší, méně překvapivý, ale zároveň neodolatelně atraktivní svojí prosluněnou roztančeností, charakterizovanou vintage zvukem diktovaným Medeskiho explozivní hrou na hammondky, od kterých jen poskrovnu odbíhal, a silnými kytarovými party Scofielda, vyznačujícími se bluesrockovou zemitostí. Baskytarista Wood měl sice více než dost prostoru ke kormidlování společné plavby večerem, stejně tak Billy Martin za bicími předvedl bezpočet svých klasických úletů, byly to ale právě hlasité klávesy a kytarové melodie, které se člověku dokola vracely ještě dlouho po odchodu z útrob Vodičkovy ulice.

Setlist téměř bez výjimky nevybočoval z rychlejšího tempa a pozitivního naložení. Podle očekávání se nejčetněji čerpalo z novinky "Juice", která disponuje dostatečně širokou škálou barev, aby nenudila. Latino salsoidní prvky, ozvuky reggae a podobné odchylky od klasiky nemusely být každému po chuti (možná i proto se zdaleka největšího ohlasu dostalo albové šestce "Hellium", kdy všechny nástroje na pódiu synchronně přidaly na důrazu a lehce monotónní groovy vystřídala dramatická překotnost), celkově ale působily nesmírně kompaktně a umožňovaly snadno držet se tempa a nálady. Variabilitu herního materiálu vyšrouboval osobitý cover pecky "Light My Fire" od Doors, kterým se po několikaminutovém aplaudování přidávalo, zatímco závěrečná skladba "Julia" se vymykala svojí sladkou ucajdaností. Tou dala jasně na srozuměnou, že je čas jít spát. Na první pohled nadbytečný nášup byl ve výsledku příjemným zklidněním, který ukončil jinak příjemně rozdováděnou hodinku a půl.

Vystoupení opěvovaných ikon provázela plná pozornost publika, v jehož tvářích se zračila pokora a respekt. Bylo příjemné vidět, jak početné řady zajímá jazz a že za ním neváhají v neděli vyrazit ani z mimopražských destinací. Ačkoli se nedá říct, že by poslední pražský koncert tria Medeski, Martin & Wood s Johnem Scofieldem patřil mezi čísla posouvající obzory za hranice žánru, o což formace koneckonců ani neusiluje, očekávání naplnil vrchovatou měrou. Pobavil a z instrumentálního hlediska fascinoval.