Oznámení o comebacku Black Sabbath v původní sestavě vyrazilo dech i těm největším optimistům. Ve složení, ve které už asi nikdo nedoufal, se však partička veteránů rozhodla uspořádat koncertní šňůru, a dokonce nahrávat nové řadové album. Už už to vypadalo, že se z plánovaného návratu stane fraška, když Billy Ward oznámil, že se se zbytkem kapely nepohodl a že se na návratu sabatů podílet již nebude. Navíc Tony Iommi onemocněl a lékaři mu diagnostikovali rakovinu. Warda však nahradil Brad Wilk z Rage Against The Machine a Tony Iommi odhalil své železné srdce a nekonečnou vůli a i přes těžkou nemoc se rozhodl dále pokračovat na novince i na koncertní účasti. A to i přesto, že stále dochází na chemoterapie a v péči doktorů je prakticky neustále. Klobouk dolů.

I z výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ozzy a spol. chtěli udělat album za každou cenu. Finanční důvody či vyhřívání se opětovně na slunci slávy lze pravděpodobně vyloučit a zbývá tak opravdová chuť hrát, inspirační přetlak i myšlenka, že je nyní možná poslední šance, kdy stylotvorný kolos vrátit k životu jako v dobách největší slávy. Deska měla mít původně třináct skladeb (rok 2013 a počet skladeb inspirovaly skupinu ke jménu desky), nakonec standardní verze přináší písní pouze osm. Přesto se délka desky natáhla na téměř hodinovou stopáž a dle lehké matematiky si každý čtenář jistě dokáže představit, že nepůjde o žádné krátké úderné vypalovačky, ale o rozsáhlé hudební kompozice. Jak se vlastně povedly?

No, pokud někdo čekal další megahity "Paranoid", "Iron Man" nebo "Sabbath Bloody Sabbath", bude asi překvapen. Ani jedna skladba totiž nedisponuje vyloženým hitovým potenciálem, což však byl dle slov Ozzyho Osbourna záměr. Chtěl zachovat původní feeling prvních alb, ale zároveň vymyslet něco nového a progresivnějšího, co dosud Black Sabbath nenatočili. Bez zaváhání lze hned po prvním poslechu říct, že ano, přesně tak to také je. Atmosféra jako z hlubokých sedmdesátek, ale také chybějící divokost a zuřivost. Žádné ukusování holubičích hlav, ale hráčská profesionalita a herní vytříbenost. Až by se dalo konstatovat, že ze Třinácky je cítit to pravé rockové stárnutí, zmoudření, zklidnění, takový citlivý epilog k něčemu velkému (viz třeba "End Of The Beginning").

Bohužel i přes silné momenty, které deska nepochybně má, budí v některých svých částech rozpaky přecházející pozvolna v nudu (no, neříká se mi to snadno). Příkladem budiž "Damaged Soul", která má stejně jako ostatní skladby pár silných okamžiků, jako celek však působí necelistvě a rozvolněně. Producent Rick Rubin jim možná nechal až příliš volnou ruku a Iommi s Ozzym se vydováděli dle své chuti bez ohledu na posluchače. Budiž jim to přáno. Za skutečně silnou skladbu se dá ve všech ohledech považovat snad jen "God Is Dead?". U zbytku se budete kochat precizními kytarovými parádami Iommiho a stále charismatickým hlasem Ozzyho. Nic víc ale novinka nenabízí. Popravdě - zklamání není namístě. Black Sabbath prostě chtěli vydat album, dokud jsou živí a schopní produkovat. Živí jsou (se zdravím to je bohužel trochu horší) a deska je venku, úkol tedy splněn. Teď se těšit už jen na pražskou zastávku, přát všem členům pevné zdraví a třeba i to dlouhé hraní.