Před třemi lety zahlásili Ultravox opětovný příchod na scénu ve své původní, nejsilnější sestavě - Midge Ure, Chris Cross, Billy Currie a Warren Cann -, která naposledy koncertovala v rámci charitativní akce Live Aid. O rok dříve vyšla tehdy poslední nahrávka v tomto složení, dodnes mystická "Lament" (1984). Zlom nastal, když kapelu opustil vokalista Midge Ure, který se následně aspoň ještě podílel na vydání různorodě přijaté "U-Vox". Comebackové tour "Return To Eden" se rychle vyprodalo a zpětně jej připomíná stejně pojmenovaný komplet na CD a DVD. Nově příchozí energie nakonec muzikanty nakopla i k napsání zcela nového materiálu, který je ve finálním skupenství na desce "Brilliant". Produkčně vypomohl ostřílený Stephen Lipson, ve finále se však dostavil drobet rozpačitý pocit - onen vytříbený lesk jejich hitů náhle téměř pohasl.

Ultravox při natáčení udělali jednu zásadní chybu - neudělali zevrubný refresh, kterým si třeba pošli i Orchestral Manoeuvres In The Dark (OMD) na "History Of Modern". Na tomhle albu sice zůstali věrni svému charakteristickému zvuku, přesto se jim podařilo zavést i současné vlivy a nepošramotit si svou reputaci. Z "Brilliant" budete mít pocit, že vzniklo již někdy mezi lety 1984-1988, dlouho leželo v šupleti a pro letošní vydání došlo na jeho důkladnější oprášení. Původní prvky jsou roztroušeny a jediná změna se koná u výraziva Midge Ureho, který občas sklouzává do hlasových poloh pro něj hodně atypických (byly už ale ke slyšení na jeho sólovkách). Skalní fanoušci tak po prvním poslechu vyjadřovali svá velká rozčarování.

"Brilliant" potřebuje čas, není na první poslech, ten vás totiž jednoznačně zavede na nesprávnou kolej vnímání. Postupně ale do popředí vystupují povedené momenty, zejména z první poloviny ("Live", "Flow" a další). Druhá část je sice rozmanitější, co se týče atmosféry (zaujmou zde sférické balady "One" a "Fall"), ale strmě sklouzává do repetice již řečeného a slyšeného. Místy vás dostihne i neoblomný dojem, že se Ultravox příliš nechali svázat svým hudebním směrováním (synthpop) a to, co dříve proplouvalo lehce, nonšalantně a bez zádrhelů, je nyní na hraně a dře o sebe. Sice se celé album netříští na jednotlivé celky, ale jakási sounáležitost se hledá poměrně marně. Z nahrávky je cítit určité zadostiučinění, uzavření pomyslného kruhu, přesto doby největší slávy jsou nenávratně pryč.

"Brilliant" ve výsledku postupně bledne a propadá se do stínu hypnotizujících opusů klasických Ultravox první poloviny osmdesátých let. Nové skladby, jak již bylo řečeno, znějí jako tehdy, avšak bez potřebného náboje invence, kterou tehdy hudebníci přenášeli na svá alba. "Brilliant" je deska, která spíše zapadne, i když jsou na ní povedené chvíle.