Kariéru jste nikdy neukončil, ale stejně: cítíte, že jste zpátky ve hře?

To, co se teď kolem mě děje, beru jako svůj comeback. Ale zpívat jsem nikdy nepřestal, ani jsem nezměnil dres. U Supraphonu vydávám desky od roku 1965 s jedinou výjimkou - na začátku devadesátých let jsme s bráchou založili vlastní značku NE a NE Records, protože nám Supraphon ne a ne vydat desku. Ale časy se mění.

To ano. Dneska znovu oslovujete široké publikum. Co na takový zájem říkáte?

Je to samozřejmě bezvadný. Na koncerty chodí různé generace: teenageři, dospělí i moji vrstevníci a pokaždé mě to překvapuje. Často je plný sál.

Všechno začalo písničkou "Půlnoční". Vybavíte si moment, kdy jste poprvé slyšel její demo?

(do rozhovoru vstupuje Václavův bratr Jan): Letos v lednu to byl rok. Oslovil nás Pavel Strnad, producent filmu "Alois Nebel". Prostřednictvím Honzy Muchowa mi poslal demosnímek písničky, kterou zamýšlel ve filmu použít. Líbila se mi, tak jsem ji pustil bráchovi. Věděli jsme, že jde o hezkou a zároveň jednoduchou píseň. Brácha se totiž nechce nic novýho učit, ale tohle bylo jednoduchý. Navíc mu "Půlnoční" sedla, takže jsem ho nemusel ani moc přemlouvat. Myslím, že zásadní pro propagaci filmu i "Půlnoční" byl její videoklip.

Ten k dnešnímu dni vidělo na YouTube.com více než dva a čtvrt milionu lidí. Vy v jednom momentě zvedáte ruce nad hlavu - to vás napadlo přímo na místě?

Zpívám tam: "beránku náš na nebesích" (předvádí pohyb rukou), je to vlastně motlitba. Napadlo mě to v rámci improvizace. Ale na koncertech to nedělám (směje se).

Tušil jste, že se z "Půlnoční" stane takový hit?

Líbila se mi od začátku, tušil jsem, že by se mohla líbit i posluchačům. Ale že se stane tak velkým hitem? To jsem nečekal. Člověk vlastně nikdy neví, které písničky si lidé oblíbí, svoji roli tam hraje celá řada faktorů. Dopředu to nejde nijak naplánovat.

Co dnes cítíte, když "Půlnoční" zpíváte?

Myslím, že lidi na ni vždycky čekají. Když každý večer zpívá celý sál "haleluja", je to… bezvadný.

Zastavují vás lidé na ulici?

Velmi často. Dávají se se mnou do řeči starší i mladší. Jsou rádi, že jsem natočil novou písničku, která se jim líbí. Říkají, že se těší na desku. Kolikrát se to stane i v metru a lidi zapomenou vystoupit (směje se).

Cítíte, že vás tahle spolupráce s Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem přiblížila mladým lidem? Vypadá to, že vedle Cimrmanů jste jeden z mála, s kým facebooková generace dokáže vést dialog.

Jan Neckář: To je otázka sdělnosti celého bráchova repertoáru, který se budoval skoro padesát let. Myslím, že nejenom nové písničky, ale i spousta jeho starých věcí mají i dnes mladým co říct, nějak v nich rezonovat. Nehledě k tomu, že u bráchy je to násobeno filmy, ve kterých hrál. Třeba pohádka "Šíleně smutná princezna" zasahuje všechny generace.

Nakolik jste písničky, které vám napsali Švejdík s Neuwerthem na novou desku "Dobrý časy", vzal za své?

Když mi kluci nabídli první čtyři písničky, měl jsem v ruce jenom texty. A ty se mi líbily, podobně mi totiž píše Zdeněk Rytíř. Když jsem pak dostal demo, nazpívané Jaromírem, říkal jsem si, že to pro mě bude těžký. On je totiž přesvědčivej autor i zpěvák. Tak jsem se snažil, aby to ze mě lezlo, jako bych ty písničky napsal sám.

Což se povedlo. Třeba "Hledal jsem tě pane" zní jako konfese Václava Neckáře.

"Hledal jsem tě pane" mě bere asi nejvíc. A také Tajemství, Rybník...

Vidíte, "Rybník". Jak se vůbec rodákovi z Prahy zpívá o Švejdíkových lesích, rybnících...?

My jsme s bráchou žili v Sudetech, takže to pro mě není neznámé prostředí. Je nám to blízký. Ústí nad Labem sice není Jeseník, ale pořád jsou to Sudety. A jsou tam lesy, skály, řeka i ten rybník. Na prázdniny jsme jezdili k tátovi do Mostu, kde měl statek se zvířaty. Myslím, že téma přírody mi nikdy nebylo cizí.

Čím jsou vlastně texty Jaromíra Švejdíka specifické?

Jdou hodně ze vzpomínek. Všechno jsou to věci, které má člověk uložené jakoby někde vzadu v hlavě. Pak stačí nějaká drobnost a ony se mu připomenou. Jaromír má dar sdělnosti. V jeho textech se objevují obrazy, které si člověk hned vybaví. Jeho nápady jsou tak silný, že se vyrovnají až lidovým písním a věcem, který člověk často cítí, ale nedokáže je formulovat. Myslím, že jsme udělali dohromady dobrou desku a snad to nebude jenom "Půlnoční", která u lidí zlidoví. Třeba písnička "Na Rafandě" je senzační.

Song o staré jesenické hospodě. Byl jste tam někdy?

Nebyl, ale Jaromír mi o ní vyprávěl (usmívá se).

Co říkáte na označení český Johnny Cash?

Spíš Leonard Cohen, když zůstaneme v téhle lize. Hodně to vychází z demoverzí, které nazpíval Jaromír se svým charakteristickým projevem. Cejtil jsem ty písničky tak, jakoby je složil právě Cohen.

Když už jsme u Cohena, jakou hudbu poslouchá Václav Neckář?

Různou, podle nálady.

Co jste poslouchal naposledy?

Myslím, že zrovna toho Cohena (směje se).

Sledujete i mladší muzikanty?

Občas se musím podívat do televize, kde běží pořád nějaké soutěže. Vidím v nich spoustu talentů. Někteří jsou strašně dobrý, ale myslím, že nemají český autory, což je základní chyba.

Když se člověk podívá, co vás za posledních deset let potkalo, dojde mu, že "Dobrý časy" je vlastně dost přiléhavý název desky. Zažíváte je?

Já myslím, že jo.

Je to velká úleva po všech těch zdravotních patáliích?

To víte, že ano. Letos je to deset let, co se mi stala mozková příhoda. Ale myslím, že se to zlepšilo. Dokonce natolik, že teď mám opravdu dobrý časy.

Prý se vám z hlavy vypařilo všech pět set písniček.

Jan Neckář: Ony se nevypařily. Doktoři tomu říkají afázie. Václav si pamatuje události, data, melodie, s pamětí problém nemá. Jenom s řazením slov v textu. Jakoby se mu rozpadly. Jinak si pamatuje úplně všechno. A jak sám říká: někteří kolegové by byli rádi, kdyby si nepamatoval (směje se).

Během jara máte na programu hromadu koncertů. Jak to množství zvládáte?

Musím. (listuje diářem a čte z něj) V květnu je toho strašně moc. Prvního, druhýho, pátýho, devátýho, desátýho... (následuje seznam koncertů až do konce měsíce) Je tam třeba Nový Bor a hned další den Bratislava. To budou přejezdy! Ale my s bráchou rádi koncertujeme i cestujeme, takže to není problém. Navíc - když nemám koncert, trpím. Jsem doma a připadám si zbytečný. A také lenivím. Takže tenhle stav, kdy jsem v jednom kole, mi vyhovuje.

Co bude dál?

Teď se budu muset naučit čtyři pět nových písniček z desky, abychom je mohli zařadit do repertoáru Bacilů. Během prázdnin pojedeme festivaly a na podzim další vystoupení. Na zimu plánujeme vánoční koncerty s hosty v čele s dětským sborem. Nikdy jsem nevydal vánoční album, tak bych příští rok rád jedno nazpíval. To je můj nejbližší plán do budoucna.

Byla tady řeč o filmech. Kromě pohádky "Šíleně smutná princezna" jste hrál i v oskarových "Ostře sledovaných vlacích" nebo Zlatým medvědem oceněných "Skřiváncích na niti". Neuvažoval jste někdy, že s hudbou seknete a budete se věnovat čistě herectví?

(dlouho přemýšlí) To je těžký. Bylo to období mezi lety 1966 a 1971. Původně jsem chtěl studovat herectví na DAMU. Že zpívám, to je jenom proto, že mě tam nevzali. Prý jsem neměl talent. Kolegové herci mi dodnes říkají, že bych měl raději zpívat, a zpěváci zase, že bych měl hrát (směje se).

Snímky, které jsem zmínil, vznikly na motivy díla Bohumila Hrabala. Potkali jste se někdy?

Seznámil nás režisér Jirka Menzel, když jsme měli točit "Ostře sledované vlaky". Přivedl mě do jedné hospody v Libni, ve které seděl Hrabal. Když mě uviděl, ukázal na mě prstem a řekl: "To je on! To je Miloš Hrma!" (hlavní postava filmu) Byl to můj nejrychlejší casting.