Naživo jsem si ověřil, co bylo lze tušit z četných audio i video záznamů všech možných vystoupení jeho All-Starr Bandu v nejrůznějších sestavách, se kterým brázdí pódia již více než dvacet let: Ringo Starr chce hlavně bavit sebe a všechny okolo, umělecky však nese na koncertech odkaz The Beatles jednoznačně Paul McCartney. Pokud se s tímto faktem smíříte a pokud se smíříte i s tím, že Ringo na svých vystoupeních dává více než bohatý prostor tvorbě spoluhráčů a ve své zhruba polovině ještě repertoár celé ty roky obměňuje minimálně, můžete se velmi dobře pobavit. Nic víc, nic míň.

Samozřejmě, Ringo Starr je taková legenda, že s ním nehrají žádná béčka, pro zástupy muzikantů je čest být s ním na jednom pódiu, a navíc je dost velký profesionál na to, aby si nekazil pověst. Tudíž své fanoušky nenechá zbytečně čekat (akademická čtvrthodinka), vše je bezchybně nazvučeno a show odsýpá v akurátním rytmu a tempu. V předehře úvodní "It Don't Come Easy" přibíhá na pódium křepce, jako by mu bylo o dvacet let méně, po následující rock'n'rollové připomínce počátků The Beatles "Honey Don't" s úsměvem přebírá květiny od malých fanynek a přes mikrofon jim posílá polibky, při "Choose Love" usedá uprostřed skladby za bicí, a dává tak prvně ochutnat ze skvěle hutného zvuku dvou souprav.

Pokud mezi písněmi hovoří hlavní hvězda, je vše v nejlepším pořádku. Jeho suchý anglický humor, sebevědomí, ze kterého si zároveň tak trochu utahuje, a neskrývaná radost, že baví a rozdává na všechny strany peace & love, to vše působí jako balzám na duši. "I wanna do one song I played with another band I used to be in..." uvádí "I Wanna Be Your Man". "I know you know this song and if you don't know this song, you're in the wrong venue!" zazní před "Yellow Submarine", při které sice povzbuzuje publikum, aby zpívalo sborem s ním, ale sám ani na chvilku nepřestává. Před novinkou "Peace Dream" představuje kapelu a na závěr se ptá publika: "And what's my name?", přičemž po mohutném zahučení "RINGO!!!" opáčí: "Thank you. Makes me feel good..."

Kamenem úrazu jsou bohužel četná představení tvorby jeho spoluhráčů. Ne že by šlo o špatné skladby, ale svým charakterem ve většině případů do Ringova repertoáru příliš nesednou - čest výjimkám "Hang On Sloopy" či "Rock And Roll, Hoochie Koo", druhá jmenovaná bohužel pokažená zbytečným kytarovo-onanistickým závěrem. Velmi milým překvapením je souznění dvou bubeníků v křehké "Broken Wings", naopak instrumentální úlet "Frankenstein" Edgara Wintera přichází z úplně jiného světa. Nejvíce si ale muzikanti jednoznačně rozumějí, když dojde na rock'n'rollovou klasiku, kterou mají všichni v krvi, vrcholy celého večera jsou tudíž jednoznačně již zmíněná "Honey Don't" a "Boys".

Žádné speciální efekty, ale skvěle šlapající kapela. Zarytému fandovi Ringa Starra pravděpodobně spousta písní schází (namátkou "What Goes On", "Octopus's Garden", "I'm Greatest" nebo "Weight Of The World"), ale při "With A Little Help From My Friends", na které je velmi slyšet, že ji McCartney s Lennonem skládali Starrovi na míru, skorem neudrží slzu. Občas trochu pruda, jak se všichni navzájem chválí, že jsou incredible, great a všechno (kapela, Praha, sál, diváci, Česká republika, píseň) je beautiful, ale taky nefalšovaná radost z hraní a moc příjemná energie proudící do publika plnými doušky. Vyberte si. Já jsem velmi rád, že jsem i druhého žijícího Beatla naživo viděl a slyšel.

P. S.: A žádné přídavky. Pěkně odehrajeme, co chceme, rozloučíme se, vzkážeme od Johna "Give Peace A Chance", ukloníme se a nazdar. Podobnou radost (vynecháním toho divného divadýlka na závěr koncertu) mi zatím udělala jen Madonna. Takže: díky za všechno, Richarde!