Rockové kolo otevřela společná písnička všech finalistů, kteří zpívali "Láska je tu s nami" Petera Nagye a jeho skupiny Indigo jakožto poctu měsíci lásky. Mno, podobných písniček už zněla v soutěži řada, ale snad nikdo v nich nezpíval tak falešně, jako právě kdosi tentokrát. Nemám tušení, kdo to byl, ani to nehodlám zkoumat už proto, že by mi to zbytečně kazilo dojem z jinak veskrze povedeného kola, v němž mimochodem zaznělo nejvíce soutěžních písniček v historii.

Opravdové soutěžení začala osoba z nejpovolanějších - Gabriela Gunčíková - konkrétně filmovou "I Don't Wanna Miss A Thing". Očekávaní byla veliká, možná až příliš na takto nezkušenou zpěvačku. Gábina zazpívala dobře, ale osobně mi v jejím projevu tentokrát vadilo v určitých momentech jakési zalykání (či jak ony koncovky jinak popsat). Byly mi natolik nepříjemné, že mi to naprosto zkazilo celkový dojem.

Naprosto odlišné očekávání s sebou nesl Martin Harich s "Beautiful Day" od U2 a možná i proto jeho vystoupení ve výsledku předčilo Gábinu. Čekal jsem průšvih, a ono to bylo výborné. Velmi příjemně mě překvapily nízké polohy a i refrén se mu povedl. Hodně mu prospělo i to, že se opět oprostil od hlazení holčiček, pitvoření a soustředil se pouze na zpěv. Kdyby nebylo jeho nosového zpívání, bylo by to perfektní.

Petr Ševčík dostal na bedra naloženou také těžkou kládu v podobě "Highway To Hell" AC/DC. Neskutečně náročná písnička, pro kterou se musí člověk snad narodit. A Petr se snažil a hodně. Jenže není rocker a už vůbec ne ten s přídomkem hard. Slušné, patrně jeho nejlepší výkon ve finálových kolech, nicméně ne zcela přirozené. Už kdysi jsem psal, že má výborný countryový hlas, a je zajímavé, že u téhle písničky mě to napadlo znova.

Všechny předchozí řádky o naturelu zpěváka snad pětkrát víc platí o Martinu Kurcovi, který v prvním kole zpíval opět hodně našlápnutou "It's My Life" od Bon Jovi. V jeho případě byl ale ještě jeden problém, a sice že na takovouhle písničku zkrátka nemá hlas a celou se jí vysloveně protrápil. Zkusil si párkrát zařvat, což výsledný dojem mírně vylepšilo, ale naprostou katastrofu zvrátit snad ani nebylo v jeho moci.

Alžbětě Kolečkářové byl do prvního kola vybrán "Dreamer" Ozzyho Osbourna a já celou písničku přemýšlel, co vlastně o tom napsat. Nebyl to žádný průšvih, ale beze studu se přiznám, že mě to vůbec nebavilo, respektive že přes obrazovku ke mně nedoplynuly žádné emoce, zkrátka nuda, kterou jsem do této doby neměl s Bětkou vůbec spojenou.

Asi každý byl zvědavý, jak se Michal Šeps popere s naprostou klasikou "(I Can't Get No) Satisfaction" od Rolling Stones, a byl to boj více než urputný. Zajímavé ale je, že občas vítězila písnička a donutila rastamana "normálně" zpívat, což zapříčinilo, že v Šepsově vystoupení byly snad poprvé fragmenty, které se mi docela i líbily. Jinak ale ve chvíli, kdy vyhrával Michal, byla to opět parodie na alkoholovém dýchánku s mírným záchvatem padoucnice.

Poslední si v prvním kole střihl rock Lukáš Adamec. Produkce mu předhodila "Whiskey In The Jar" v úpravě od Metalliky. Je velká škoda, že si Lukáš nenašel nějakou jinou verzi téhle irské lidovky (a že ji zpíval snad každý irský zpěvák včetně třeba Ronana Keatinga). Ne že by to pak bylo lepší, ale mohl trochu pošetřit nemocný hlas. Jinak i přes to to byl zřejmě nejlepší výkon první části. Bylo zkrátka poznat, že Lukáš je naturelem právě rocker a ani nemoc ho nemůže zastavit, maximálně přibrzdit.

Zatímco v prvním kole zněly písničky v poměrně slušné stopáži, v tom druhém to byly povětšinou fragmenty, což bylo nejvíce patrné u Martina Haricha a jeho podání "The Scientist" od Coldplay. Nicméně i v těchto několika sekundách se opět blýsknul a ukázal výborné přechody z nízkých do vysokých poloh, které na druhou stranu nebyly úplně nejjistější. V jeho zpěvu bylo v tu chvíli něco neurovnaného a přesně to do té písničky zapadlo. Martin Harich se mi v tomto kole hodně líbil.

Petr Ševčík ve svém druhém vystoupení s "Behind Blue Eyes" původně od The Who bohužel nenavázal na své první vystoupení. Jeho podání v druhém kole už nemělo s rockem nic společného a levitoval někde na rozhraní folku a popu. Co je ale daleko nejhorší, opět působil tak chladně a bezduše, že bude mít co dělat, aby v soutěži uhájil své místo.

Po prvním kole (a tedy nejen po něm) byl ale největším adeptem na odchod Martin Kurc, a pokud se tak nestane, bude to buď díky jeho vzhledu, nebo díky "(Everything I Do) I Do It For You" Bryana Adamse, která mu konečně po asi třech kolech konečně přinesla jeho styl. A bylo to sakra znát, včetně toho, jakým způsobem si ji vnitřně užíval. Nejlepší pomalá píseň tohoto kola.

Druhou písničkou Alžběty Kolečkářové byla "You Oughta Know" Alanis Morissette a opravdu mi to nedá nesrovnat ji s výkonem Kláry Zaňkové z druhé řady české SuperStar. Klára byla o dobrou třídu lepší, Bětce vázlo frázování, dávala důraz na nesprávných místech, takže pak písnička působila nevyváženě, a naprosto iritující byla její výslovnost. Na druhou stranu byla pořád lepší než Tereza Najdekrová v třetí řadě, které v ní byla zoufale nevýrazná, což se o Bětce napsat nedá.

Pokud se dalo najít pár hudebně zajímavých momentů v prvním vystoupení Michala Šepse, pak v "Iron Man" Black Sabbath to bylo pouze úvodní intro. Jinak to byl pouze zoufalý pokus o jakýsi jamajský black metal, který neměl s muzikou nic společného. Ještěže za ním stála alespoň dobrá kapela.

Když jsem psal, že měl Lukáš Adamec trošku pošetřit hlas, pak jsem měl na paměti jeho druhou věc "More Than Words" od Extreme, což je hodně těžká písnička především na rozsah. V jeho podání bylo znát, že má tuhle písničku zvládnutou, že ví, kam položit tón včetně těch vysokých poloh i jak ji výborně nafrázovat, ale prostě to i se sebevětším sebezapřením nešlo. Troufnu si napsat, že takto heroický výkon jsme v SuperStar ještě neviděli.

Celé rockové kolo uzavřela Gabriela Gunčíková s "The Final Countdown" a nedá se to říct snad jinak, než že jej v tu chvíli doslova rozbila. Osmdesátkový rock jí opět sedl naprosto dokonale a všem připomněla, proč je horkým kandidátem na finále. Předvedla představení hodné profesionála a zároveň jednoznačně nejlepší výkon kola, ne-li celého ročníku.

Rockové kolo se i v letošním ročníku SuperStar povedlo. Je škoda, že Lukáše Adamce postihla choroba, mohlo to být ještě o fous lepší. Mé pořadí by bylo asi následující: na prvním místě zřejmě Garbiela Gunčíková, následovaná Martinem Harichem a Lukášem Adamcem. Zmíněné trio by následoval Martin Kurc, v těsném závěsu s Alžbětou Kolečkářovou, která si naopak vybrala zřejmě nejslabší moment soutěže. Za nimi by byla už dvojice Petr Ševčík a Michal Šeps. Kdybych si měl vybrat, kdo z těchto dvou vypadne, asi by to byl Petr Ševčík, který ve finálových kolech ztratil veškerou sílu.