Dá se říct, že vše začalo poměrně nenápadně a taky bez předskokana. Prostě se v hale setmělo a ještě než stihla vyhasnout poslední výbojka, už se ozvaly první tóny klavíru. Do nich pak během velmi krátké doby zazněly i charakteristické zvuky kytary, které snad může vyloudit jen jediný člověk na světě - Carlos Santana. Společně s úvodní "Yaleo" se rozjela neskutečná show plná nejrůznějších nálad, energie a barev a nejen těch světelných, ale především hudebních.

Carlos Santana se totiž nezaměřil pouze jedním směrem, ale celý koncert pojal jako velmi reprezentativní průřez svojí dosavadní kariéry, přičemž jako opěrné body využil hlavně tři období. V první řadě to byly úspěšné věci ze sedmdesátých let, kde prostě nemohly chybět hity jako "Oye Como Va", "Black Magic Woman" nebo "Soul Sacrifice". Druhým pilířem bylo pochopitelně superúspěšné "Supernatural", ovšem zatímco "Maria Maria" celý koncert jako třetí otevírala, našlápnutá "Smooth" zazněla až v samotném závěru. Třetí hlavní část setlistu pak tvořily novinky z aktuálního alba "Guitar Heaven", kde slavný kytarista nahrál podle svých představ jím vybrané nejlepší kytarové riffy rockové historie. Nevím, jestli se toto album stane dalším Santanovým majstrštykem, ale s klidem prohlásím, že věci z něj, jako třeba "Whole Lotta Love" nebo "Riders On The Storm", byly vrcholy celého koncertu. Samozřejmě za to může genialita písniček samotných, ale vězte, že Santana a spol. jim dokázali nenásilně vtisknout nový rozměr, který se v živém provedení ještě více násobil.

Z předchozího odstavce je jasně patrné, kde se vzala ona neskutečná pestrost celého koncertu. Díky takto poskládanému setlistu mohl Carlos Santana příchozí provést po nejrůznějších hudebních stylech, počínaje latino jazzem, sambou, přes soul a blues až k rocku a jeho různým odnožím, včetně malé odbočky k tomu psychedelickému. Vším se ale pochopitelně jako tenká červená nit táhla jeho signifikantní kytarová linka spojující vše do jednoho kompaktního celku.

Carlos Santana sám, jako snad většina špičkových kytaristů, zůstával po většinu koncertu v pozadí a snažil se vizuálním projevem nikterak příliš nevynikat od zbytku kapely. Tahle snaha se akorát místy prala s jeho přirozeným latinsko-americkým naturelem, a tak si neodpustil občas nějaké to mrknutí na dámy z publika. Dalo by se říct, že toho ani moc nenamluvil a hlavně hrál. Jen dvakrát se pustil do delších projevů, jejichž obsah jasně naznačil, že v něm i nadále přetrvávají ideály hnutí hippies. Jinak nechával vynikat perfektně sehranou kapelu, v jejímž osazení mě osobně zaujali především dva lidi. Netvrdím, že ostatní nestáli za zmínku, například všichni tři bubeníci, respektive perkusisté předvedli fantastické výkony a Dennis Chambers je ještě k tomu výborný showman. Ovšem to, čím se prezentoval Benny Rietveld na baskytaru, zkrátka bralo dech. Zřejmě ne nedarmo si ho už před lety vybral do doprovodné skupiny Miles Davis a nad tím, jakým způsobem si pohrál s "Imagine" Johna Lennona, zůstával rozum stát. Stejně tomu bylo v případě zpěváka Andyho Vargase. Jeho schopnost zazpívat takto širokou škálu stylů a to tak, kdy člověk ani nevzpomene na původní verzi, je stejně obdivuhodná.

Hudebnímu směřování odpovídala i vizuální stránka celé show - střídmý, ale perfektně naprogramovaný světelný park a jednoduché pódium s centrální promítací stěnou, kde se vedle dominujících záběrů z pódia objevilo i několik historických prostřihů, pár vizualizací a fragmentů z klipů. Celkový dojem pak ještě dotvářela světélkující zadní stěna s efektem hvězdná obloha. Nic víc nebylo potřeba. Atmosféra na pódiu byla vynikající. Bohužel pouze na pódiu.

Nevím, čím to je, ale v poslední době sleduji, že Češi si nějak neumí užít koncert. Chápal bych to třeba u bluesových věcí, ale v případě Santany? Vždyť jejich pražský koncert mohl být synonymem pro energii a v kombinaci s žhavými latino-americkými rytmy přece musí diváky zvednout ze sedadel nebo alespoň nějak je rozpohybovat. Naopak. Sice se místy našlo pár pařících jedinců, ale jinak většina lidí seděla jako pecky v třešni. Přitom jich nebylo zase tak málo. Nejvyšší ochoz byl sice plný pouze ze třetiny, ale zbytek haly byl zaplněný opravdu slušně. Nicméně publikum nejspíš překvapené z hlásící se zimy se rozehřát nepodařilo, a to dokonce ani takovou hitovkou, jakou je "Smooth". Během koncertu přišlo pár záchvěvů, ovšem jediný, který stál za řeč, nastal až ve chvíli, kdy byla kapela prakticky už na odchodu.

Santanův pražský koncert byl zářnou ukázkou, jak jej jeden drobný kousek skládanky může v určité míře degradovat. Ačkoli Carlos Santana a jeho kapela předvedli vynikající hudební a v druhé řadě i vizuální představení, koncert, na který bych dlouho vzpomínal, se z něj nestane. Chybělo mu totiž to jediné, co umělec na pódiu může jen těžko ovlivnit - ta správná odezva od lidí, pro které hraje.