Když jsem šel v sobotu na koncert Marka Knopflera, přemýšlel jsem, co asi tak o něm budu psát, vždyť za posledních pět let jsem ho viděl live už potřetí. Ale už to, že koncert byl komplet na sezení, ledacos naznačovalo a mohu předeslat, že letošní Knopflerovo pražské zastavení trumflo i to předloňské, přestože bylo v některých věcech hodně podobné. Jak se už stává tradicí, i tentokrát se jeden z nejlepších kytaristů světa obešel bez předskokana a zhruba čtvrt hodiny po osmé nastoupilse svým ansámblem na potemnělé pódium.

Už od prvních tónů "Border Reiver" bylo zřejmé, že tentokrát to bude opravdu o něčem jiném. První překvapení bylo tedy nejen to, že sedělo obecenstvo, ale i samotný Mark Knopfler. Další následovalo záhy nato, kdy se rozezněly halou housle a irská flétna. Přestože jsme něco podobného zažili i před dvěma roky, tentokrát jsem měl pocit, že jsem se na chvíli přesunul do nějakého pubu uprostřed Dublinu. V podobném duchu se odehrávala i další dvojice písniček z alba "Sailing To Philadelphia", jen s tím rozdílem, že jak titulní písnička, tak i "What It Is" byly v klidnějším duchu, ale hlavně měly neskutečnou atmosféru. Jako by je tentokrát Knopfler se svými muzikanty vytrhl ze všeho okolo a nechal jen jejich podstatu. Byly to takové "chudé" verze, ale krásně chudé.

V jistém slova smyslu se v podobném stylu odehrál celý koncert. Duch Keltů se jím proplétal jak červená nit a opět se dostalo i na country, blues, rock či dokonce bluegrass. Co se ovšem změnilo, byla již několikrát zmíněná atmosféra - téměř po celou dobu velmi sevřená, téměř až rodinná, komorní až intimní. Přispělo tomu vlastně vše od řešení scény přes publikum až k muzikantům.

Pódium bylo i přes své rozměry v podstatě takřka minimalistické - pouze nástroje, bez jakýchkoli dekorací a se světly, které by jen stěží vystačily i daleko menším hvězdám včetně těch českých. Kdyby se v půlce show neobjevilo promítací plátno, tak by se vše obešlo i bez projekcí. Nemyslím si ovšem, že by to komukoli vadilo, stejně jako to, že ani po stranách scény neběžel obvyklý přímý přenos. Výraznější světelné efekty stejně nebyly potřeba. Střídmé nasvícení toho všeho bez podstatných změn bylo přesně tím pravým. Teprve až v samotném finále celého koncertu byli ukojeni ti, kdo čekali v tomto ohledu něco víc, ale nemyslím si, že by takových bylo mnoho.

Koncert navštívilo zhruba šest tisíc fanoušků, takže nebylo potřeba otevírat horní ochoz a ani v hledišti nebyla zdaleka zaplněna všechna místa. Zatímco u jiného koncertu by to mohlo být jeho minus, v tomto případě to bylo naopak ku prospěchu. O dvě tisícovky více a už by se patrně něco z té atmosféry vytratilo.

Kostra koncertu zůstala v podstatě stejná jako ta z roku 2008; pouze některé písničky z desek "Kill To Get Crimson" a "Shangri-La" nahradily nové z aktuální "Get Lucky". Tomu odpovídalo i prakticky identické muzikantské složení. Šestice muzikantů včetně dvou kolegů z domovské kapely opět střídala nejrůznější nástroje, ale přesto i oni měli lví podíl na tom, že koncert zanechal ve výsledku ještě hlubší dojem. Nově se například objevily na scéně skotské dudy a akordeon a písničky dostaly nejen jinou atmosféru, ale leckdy i podobu, hraničící s takřka akustickým podáním. Publikum hltalo doslova každý takt i tón.

Středobodem toho všeho ale samozřejmě zůstal sám Mark Knopfler. Nevím, jestli to byl jen můj pocit, ale přišlo mi, že daleko více komunikoval, dokonce žertoval s publikem, a rodinná atmosféra tak byla i velmi uvolněná. K jeho muzikantství snad už nemá ani smysl nic dodávat. Jeho vybrnkávání je snad stále dokonalejší a styl, jakým si hraje s jednotlivými tóny i melodiemi, je jednoduše uchvacující. A je prakticky jedno, jestli drží v ruce elektrickou kytaru, akustickou nebo svoji slavnou steel guitar.

Kvůli tomuto koncertu jsem o něco dřív skončil dovolenou a strávil takřka devět hodin za volantem, abych ho viděl, a Mark Knopfler mi to vynahradil tak, že mě nejprve doslova a do písmene usadil do křesla, aby mě z něj následně zvedl. Stejně jako těch zbývajících šest tisíc diváků, kteří po dlouhotrvající standing ovation a dvou sadách přídavků odcházeli stejně nadšení jako já.