Jediný důvod, v němž lze spatřit význam vydání další kompilace s visačkou Chris Rea, je pozvat posluchače na Reovo turné v roce 2010, jež se zastaví 1. února i v Praze (ostatně termíny vystoupení jsou uvedeny ve skromném bookletu). Kytarista a zpěvák sice nedávno ukončil sólovou kariéru a také absolvoval zaručeně poslední koncerty, ale jak vidno, všechno je jinak. "Still So Far To Go… The Best Of Chris Rea" má tedy zřejmě být hmatatelným důkazem, že Rea je "pořád na cestě".

Posluchače je možné nalákat na remastering původních nahrávek (zvuk je výborný) a na dvě nové písně "Come So Far, Yet Still So Far To Go" (další hymnu dálkových řidičů) a "Valentino" (Rea se v ní podobá dalšímu vypravěči s kytarou, Marku Knopflerovi). Jenže dokumentace je prachbídná, nedozvíte se ani, z jakých let a desek původně skladby pocházejí, a kromě ukázek z Reových bluesových alb poslední dekády je dramaturgie výběru pořád stejná.

Na best of desky se recenze píší dost špatně a v Reově případě, kdy je vydavatelství schopno během patnácti let vydat až pět bilančních kousků, obzvlášť. To pak člověka skoro nutí použít oblíbený dvojitý odpíchnutý "Ctrl-C/Ctrl-V", staré výběrovky rozdat a nechat si vždy jen tu aktuální. Díky svému rozsahu dvou disků a remasterovanému zvuku je "Still So Far To Go… The Best Of Chris Rea" dost možná nejlepší reprezentativní rekapitulací Reovy tvorby, ale příště prosím desku s novými písněmi.