Ne že by to nemělo alespoň nějakou malou logiku: "Stony Road" (2002) a "The Blue Jukebox" (2004) znamenaly pro Chrise umělecký restart a zároveň léčebnou terapii. Hudebně se jedná o sourozence a Rea se na těchto albech upsal blues, se kterým do té doby jen koketoval. Blues se stalo jeho stěžejním žánrem možná proto, jak reflektovalo umělcův nedobrý zdravotní stav a boj s chorobou. Zároveň obě alba byla předehrou k Reově životním dílu, kompletu jedenácti bluesových desek "Blue Guitars".

Stejně jako je hloupé psát recenzi na výběrovky největších hitů, je dost nevděčné psát novou recenzi, když už na nějakou desku u nás před lety jednou vyšla. Zájemce tedy odkážu na původní články o "Stony Road" a "The Blue Jukebox", jež u nás byly publikovány v době vydání. Dovolím si tak učinit po zralém uvážení - na svém původním hodnocení bych neměnil vůbec nic a za každou cenu vytvářet nové větné konstrukce a hrát si se slovíčky, jen aby vzniklo další originální povídání, je zbytečnou ztrátou času pro mne i čtenáře.

Jediným závěrem z nového vydání obou alb (a při vědomí, že nic nebylo přidáno a změněno, jen přebalení dvou disků do hezkého papírového obalu z původního plastu) je spokojenost s tím, jak obstála kvalita obou desek i po těch pár letech. Pokud vám alba chybějí v domácí diskotéce, můžete si je koupit společně a k tomu si třeba pořídit Reovu novinku "Santo Spirito Blues", která vychází právě teď, v září 2011.