Debut "One Cell In The Sea" písničkářky A Fine Frenzy oslovil hlavně křehké a jemné dívky. Alison jim mluvila z duše, nevtíravě a mile k nim dokázala hovořit, působila jako jedna z nich. Na "Bomb In A Birdcage" zůstává i nadále éterickou a upřímnou bytostí. K tomu ale roste, stává se pevnější, silnější a také důraznější. Přirozeně se otevírá dalším posluchačům, čímž nepatrně ztrácí svou původní tvář a trošku se přibližuje k zástupům navzájem si podobných a všedních popových zpěvaček.

Její vývoj je ale naprosto přirozený. Pokud bychom debut označili za diagnózu křehkosti, zranitelnosti a dívčích tužeb, můžeme "Bomb In A Birdcage" brát za lék na holčičí trápení. Medicínu, kterou si Alison vyléčila své zlomené srdce a zároveň jí posiluje své posluchačky. Ty rostou spolu s ní a bez vedlejších účinků užívají místy rockovější, místy tanečnější nahrávku, která navíc neublíží ani při náhodném požití.

Hlavním poznávacím znamením desky (a hlavním rozdílem od předchůdce) je rytmus. Hned první tleskací "What I Wouldn't Do" naznačuje, že Alison není jen ta holka s klavírem (i když i tady najdeme "Swan Song", sestru debut charakterizující "Almost Lover") a že se nehodlá utopit v moři, do nějž nás pozvala na svém debutu.

Na "Bomb In A Birdcage" se navíc podařilo vypilovat některé největší chyby z velmi příjemného "One Cell In The Sea". Především došlo na zkrácení stopáže, takže aktuální album neztrácí tempo. Navíc je o poznání barevnější a pestřejší, skladby tak nesplývají v jednu. Alison otevřela dvířka své ptačí klece dokořán a předvedla se v polohách, v níž jsme ji zatím neznali. Nezůstává stát na místě, je zajímavá, svá a upřímná. Ideální kombinace a výborně rozehrané karty pro její další směřování.