Pořád jde o jednoduché, rockové, lehce zapamatovatelné popěvky, na to mají Airfare talent. Teď ale dochází často k jejich ohlazování, navíc jsou nezřídka zaměnitelné. V rozhovorech sice deklamují, s jakou vervou a nasazením se do nahrávání alba pustili, ve výsledku je ale energie slyšet jen z několika písní. A jediné, co má fakt ostré hrany, je nové, metalové logo kapely.

Údernost a lehkost z "Hotel Moscow" tady místy vystřídala rozplizlost, velký výrazný hit jako "Sorry Baby" se neurodil. A tak další, co spolu s logem dokázali Airfare oproti předchozímu albu ještě vypilovat, je drzé frackovství, provokování (nebo "Do You Like My Shit?" neberete jako provokativní název desky?) a nekonečná dávka už ne zdravého sebevědomí.

Ani tak ale netřeba lámat nad Airfare hůl. Jejich garáží načichlý přímočarý rock, i když oproti "Hotel Moscow" jakoby vyhlazený smirkovým papírem, pořád ještě nabízí poměrně dost zajímavých míst. Štěpán Smetáček tu bubnuje jak o život, začátek desky s příjemně uřvaným vokálem v "Yesterday" má schopnost dobře naladit, k plnému uspokojení ale nedochází. Kapela měla vsadit na to, co umí nejlépe - na razantní vyřvávané kousky. Lyrika a melancholie ale klukům bohužel moc nejde, v "Jailbird" máte pocit, jako by banda puberťáckejch snowboarďáků právě opouštěla potápějící se Titanic a "Rough Boys" je zas slabým odvarem z nejzbytečnějších kousků Green Day.

Až získají Airfare trochu nadhledu, až si uvědomí, že nejsou britskou rozmazlovanou kytarovkou, nahrajou fantastickou desku. Mají na to ještě dost času. A z "Do You Like My Shit?" zůstane pár povedených skladeb a vzpomínka na jejich zdlouhavé dospívání.