Ani nevím, co je na tom vlastně tak těžkého, a proč to tak nedělá více kapel. Je přece skvělé při nahrávání alba dát dohromady několik věcí, nejlépe v následujícím pořadí:

a) složit chytlavé písničky, v nichž silný refrén znamená SILNÝ REFRÉN.
b) pohrát si se zvukem tak, aby každá skladba zněla jinak. A moderně. Světově.
c) nebát se občas do aranžérského hrnce přilít různé podivnosti jako třeba pseudooperní zpěv, countryovou kytaru, úchylné elektronické vychytávky, mužské backvokály, francouzský zpěv...

Z nějakého důvodu je to většinou tak, že ti, kdo umí za a), ignorují nebo nedokáží b) a c). Ti, kdo naopak b) a c) umí, neumí, či spíše je pod jejich úroveň nahrávat písničky, které by si lidi mohli zpívat. Cartonnage ale na nějaké škatulky a pózy kašlou a klidně natočili album, které může pro česká rádia znít z velké části undergroundově, ale v Británii by byli lepší částí mainstreamu. Je okouzlující sledovat, jak za sebe dokáží poskládat tvrdou kytarově-elektronickou vypalovačku "I Smell Danger" a smyčci a steel kytarou přeplněnou baladu "Brand New Day".

Jejich dalším velkým plusem je nekousavá angličtina a zpěv Vandy, jenž by se dal označit převážně za andělský. V rychlých věcech je tak její projev k hudbě (ne)čekaně kontrastní, zatímco v těch pomalejších se klidně nese nad vrstvami zvuků. A ve francouzsky zpívané "Patisserie" je vyloženě rozkošná. Samostatnou kapitolou je pak úlet "Oh Depressed Man", jenž by se dal popsat slovy jako elektronická-pseudooperní dechovka. Nebo tak nějak.

Cartonnage prostě natočili desku, jakých se v Česku rodí málo. Nezakomplexovanou, zábavnou, svěží a plnou výborných písniček. Producent a člen kapely Armin Effenberger se nespolehl jen na své studiové umění (podílel se třeba na poslední desce Sunshine), ale za základ zvolil písničky, až kolem nich pak nabalil koláže zvuků. Minimálně pro tuhle kapelu to je správná cesta.