"Parachutes", "A Rush Of Blood To The Head" nebo "Hopes And Fears". Kytary jsou občas vpravdě edgeovské, takže třeba i poslední studiovka U2. Pokud máte rádi originál, poslechněte si některou z výše zmíněných desek, spíš než debut kalifornských OneRepublic. Jejich hudba (známá díky hitu "Apologize") není totiž nic jiného, než americká forma eintopfu. A ten je uvařen z ingrediencí, které nelze používat mimo britské ostrovy, aniž byste něco nepřipálili. Tedy z post brit popu - zastupovaného namátkou Coldplay - a z kapel, ze kterých tahle vlna vychází - namátkou U2.

To by nebylo nic nového, vždyť takových skupin hraje po světě mnoho. Ale parta kolem zpěváka Ryana Teddera k hudbě svých vzorů nepřidává nic navíc. Pravda, občas zazní nějaká ta r'n'b rytmika, případně smyčce, ale to je vše. A to nemluvím o textech, pro které mne nenapadá jiné označení, než přihlouplé, a to i v rámci žánru. Nezachrání to ani zapamatovatelný Tedderův vokální projev. Stejně jako taková Leona Lewis je bezesporu výbornou zpěvačkou, trpí jedním problémem: je chladná jako led. A to v devadesáti procentech případů platí i o Tedderovi, takže celek působí chladně, strnule a neprožitě. Zkrátka jim to, co hrají a zpívají, neuvěříte.

Jediný opravdový hit desky, Timbalandem produkovaná "Apologize", taky není žádná sláva. Nenápaditá melodická linka, tuctový text a vzdychání urosteného černocha. Z celé té neinvenční nudy tak vystupují na povrch snad jenom skladby "Prodigal", "Tyrant" a "Stop And Stare", kterou uslyšíte v některých zahraničních rádiích. Ale tři písničky z třinácti, to je na dlouhohrající desku dost málo.

Zkrátka, jak jsem někde, ale už nevím kde to bylo, četl: Raději si ukliďte na stole nebo jděte se psem, bude to pro vás přínosnější činnost. A nebo - sáhněte po originálu.