Liars jsou opravdoví lháři. Z počátku se tváří kdovíjak alternativně, natočí tři alba, alespoň na dvou z nich je jasně cítit, že jsou velcí experimentátoři, že hra se zvukem jim nedělá problém a že si ji náležitě užívají a teď tohle. Pop!!! Ne, tohle je hloupost. Zhrzené pseudointelektuální fňukání.

Rewind a znovu začátek.

Liars zůstávají pořád stejní. Nemění se. Stále drží to, co před časem načali. Pokaždé, když vydají album, tak zní jinak. Pokaždé, když vydají album, tak spousta fanoušků uteče, protože zkrátka nedostane to, co by od nich čekala. I když teď už je to možná trochu jinak. Poté, co Liars vydali "Drum's Not Dead", tak ti přelétaví definitivně odletěli a ti vytrvalí definitivně zůstali. Ti, kteří zůstali, zůstanou i dál a ti, kteří zmizeli, se zase vrátí. Určitě. Po tom, co si poslechnou letošní eponymní novinku, nemají jinou možnost.

Po těch všech předchozích experimentech a koncepcích se Liars obrátili o sto osmdesát stupňů zpět a vrátili se k písňovým strukturám, které jim neuvěřitelně sluší. Ve spoustě skladeb jsou patrné inspirace, jež se táhnou od Jesus And Mary Chain. I na novém albu je neustále cítit vliv, který na kapele zanechal David Sitek, jenž spolupracoval na studiové trojce "Drum's Not Dead". Přestože album spíš než na nějaké přehnané jednolitosti staví na samostatných skladbách, podařilo se je za sebe poskládat tak, že tvoří zajímavý celek, který nemá šanci působit monotónně.

První dvě skladby jsou z celého alba jednoznačně nejpřístupnější. "Plaster Casts Of Everything" je energií nabitá kytarovka, která jednoznačně odkazuje k osmdesátým létům. Po ní následuje "Houseclouds", jež se vzdáleně odráží od Beckovy tvorby a posouvá desku směrem k experimentálnějšímu kousku - "Leather Prowler". Tahle skladba je asi nejzřejmějším odkazem k "Drum's Not Dead". K bicím, které byly náležitě procezeny přes řadu efektů, se tu přidává rozladěná kytara a vzdálený zpěv s trochu unylým projevem. Celkem zajímavá věc to mohla být. Jenže délka čtyři a půl minuty ji posouvá tak o dvě minuty za hranici nudy a dělá z čísla tři nejslabší okamžik desky. Pak už celé album pokračuje v neustálém střídání experimentálnější polohy Liars a jejich popovějšího alter ega. Mezi nejsilnější okamžiky desky patří určitě závěrečná "Protection", která stojí na dlouhých tónech kláves a na repetitivní struktuře s dokonalou atmosférou.

Atmosféra je také klíčové slovo pro "The Dumb In The Rain". Neustálou přítomností jednoho tónu a svou psychedeličností mě vrátila někam do dob "Heroinu". Kdybych chtěl dál pokračovat ve výčtu zajímavých okamžiků, musel bych teď napsat pár řádků ke každé ze zbývajících jedenácti skladeb, což je zbytečné. Poslech je stejně lepší.

Čtvrtá deska Liars se zřejmě nestane žádným velkým přelomem v dějinách populární hudby. Na velké přelomy ostatně už pár let není doba. Ale rozhodně řadí Liars mezi jedny z nejzajímavějších skupin současné "kytarové" hudby. Jestli máte plné zuby prefabrikovaných pohodových kapelek, tak tohle by vás mohlo zaujmout. Mě to baví hodně. Fakt hodně.