Když vedle sebe postavíte podprůměrnou punkovou kapelu, kde za mikrofonem řádí divoká frontwomanka, a partu s podobně (ne)nápaditou hudební produkcí, v níž ale zpívá chlap, zcela určitě si vyberete první nabízenou možnost. Když spojíte dívčí hlas a hlasité riffy, může z toho být dost zábavy. Ale často jen na dvacet minut, tedy po dobu, než člověk vypije první drink a nezačne uvažovat, jestli si má jít pro další pivo, nebo se radši plně věnovat koncertu. Tak tomu bylo i u show amerických Juliette And The Licks...

Jestli měli tito punkáči z Londýna něco do detailu propracované, pak to byla image. Vůbec na pódiu uměli působit skvěle. Čtyřčlenná kapela přesně zapadající do britské punkové horečky konce sedmdesátých let. Zpěvákovy pohyby, černé brýle a kožený křivák stejné barvy konvenovaly s érou Sex Pistols téměř neomylně. Kdo místo dění na scéně sledoval výše posazené plátno, kde se show promítala, mohl mít pocit, že vidí naučný dokument z dob, kdy ostrovům vládla hudební anarchie a pravidlo tří akordů. Jen ten frontmanův účes ve stylu Noela Gallaghera k tomu všemu moc neseděl. Co je však důležitější, publikum, které už při skladbách Metro Riots Retro hodně slušně zaplnilo, bylo naladěné na stejnou vlnu jako předskokani. Užili si je jak pivo usrkávající staří rockeři s vlasy až po zadek a v tričkách Judas Priest, tak běžná koncertní omladina.

Juliette se svými Licks přišla těsně před půl desátou. K nástupu jí pomohla skladba Iggyho Popa "Nightclubbing". Byla také tím nejlepším, co během večera zaznělo. Vzhledem k faktu, že se Juliette Lewis obdivem k Iggymu ohání, kde může, to bylo logické a do jisté míry pro dění v dalších okamžicích i předurčující. Zpěvaččin projev skok sem, skok tam nepřipomínal nikoho více než právě frontmana The Stooges. Předváděná muzika, přestože hodně vzdáleně, zase jeho nejkomerčnější a nejhorší alba typu "Beat 'em Up". Juliette se na podium přikradla svižně jako kočkovitá šelma: v kožených kalhotách a tričku přesně takovém, jaké nosila moje holka na hodiny aerobiku. Hned jak se chopila tyče s mikrofonem, zlikvidovala na hlavě posazenou indiánskou čelenku a za několik vteřin, jen co si stihla omotat šňůru od mikráku kolem zápěstí, letěl do rohu i kovový stojan. Show mohla začít. Osazenstvo už řvalo z plných plic.

Jak bylo naznačeno v úvodu, začátek byl energický a hodně zábavný. S prvními skladbami "Mindful Of Daggers", "American Boy" či "Pray" stihla Juliette ukázat vše, co je na ní zajímavé. Žádná píseň pro srovnání zvuku a rozezpívání se, vystoupení začalo pěkně zostra. Na pořadníku byla komunikace s diváky, zpěvačka si pokaždé vybrala někoho pod jevištěm a tomu se pár vteřin svými gesty věnovala. Třetí věc dokonce odzpívala vprostřed rozjetého davu. Každý, kdo měl trochu štěstí a byl na správném místě, si mohl na moment šáhnout na herečku z Hollywoodu; možná i proto byli lidé nadšením bez sebe.

Ale nejen z toho důvodu: Juliette má podle všeho v České republice dost fanoušků, kteří její skladby znají zpaměti a jsou schopni je odzpívat. Slibně se rozjíždějící atmosféru a dění kolem pódia bohužel zbytečně utnul chlápek s drsným výrazem a tričkem s oranžově svítícím nápisem "SECURITY". To když se jeden mladík opakovaně pokoušel vylézt na scénu, aby z ní mohl skočit zpátky do davu. Podle všeho to vadilo pouze a jedině pořadatelům. Při prvním pokusu nebyla proti ani kapela a hlavně to zcela organicky zapadalo do atmosféry. Od toho momentu začalo tempo upadat. Ačkoli se ještě několikrát kapela pokoušela obnovit původní napětí, show už působila více méně monotónně.

Jednou z věcí, která se na koncertech Julitte And The Licks chválí, je údajný sexappeal celé show. Pražský set mohl sexy připadat pouze tomu, koho vzrušují béčkové pornofilmy z posiloven, zpocené učitelky tělocviku ze základní školy a do ruda naběhlé krční žíly. Juliette se snažila, řvala, seč jí hlasivky stačily, ale pořád to stálo někde mezi: ani neurvalý a vulgární projev Courtney Love, ani teatrální, lehce dekadentní oblečkové divadlo Karen O z Yeah Yeah Yeahs, ani peroxidová popová kráska z rozsvíceného kasina Debbie Harry. Juliette Lewis předvedla něco mezi tím, což po nějaké době působilo spíše úsměvně a nijace. Afektovaná holka z Los Angeles, která neví, jestli chce být opilou punkerkou, nebo na oko drsnou slečnou pro titulní stránky Bravogirl.

Pro mě přišel nejsilnější pocit s koncem koncertu, když kapela dohrála a na další přídavkovou várku se už nevrátila. Nakonec nezazněly "Search And Destroy" od The Stooges nebo "I'm Waiting For The Man" Velvet Underground, které Juliette And The Licks občas hrají. Ulevilo se mi, že nemusím psát, jak mi někdo vzal největší lásku a já už ji pak nechtěl zpátky.

PS: Fanoušci setlistů, nechť sledují poslední položku naší fotogalerie.

Juliette And The Licks, Metro Riots, Retro Music Hall, Praha, 12.4.2007

Fotogalerie: