Melancholie Coldplay, klávesy Keane. Jednoduchá charakteristika nového objevu slovenské pop music. Komajota, kapela se složitým názvem, který má však velmi jednoduché vysvětlení. Znamená písmeno "i" s tečkou. Jednoduché stejně jako hudba těchto prešovských melancholiků. Není to žádná výtka, jen holé konstatování faktu, že se vám atmosféra desky "Časopriestor" vryje hluboko pod kůži a pravděpodobně vás delší dobu neopustí. Skvělé texty, které jsou až překvapivě velmi lehce pochopitelné i pro českého posluchače. Prešov tak vypustil do světa další kapelu, která má před sebou světlou budoucnost. Nejdřív Peha, pak Komajota. Pojďme si představit desku "slovenských Angličanů".

Hned když jsem si přečetl promo k debutu Komajoty, ptal jsem se sám sebe, co tahle deska může přinést nového. Keane už tady jsou a další britpop bez kytar asi není třeba. Ale Komajota není typickou kapelou z ostrovů. Proto si u nich kladu hned na začátku zásadní otázku. Dokážou se vyjádřit tak, aby to fanouškům britské scény bylo blízké? S odstupem několika poslechů však musím odpovědět ANO. Je to to, co na slovenském, popřípadě československém trhu chybělo. Svěží vítr, který přináší u domácích kapel nové a nevídané tvůrčí postupy. Musím se opět vrátit ke srovnání s tolik úspěšnými Keane. Komajota má oproti hochům z Británie jednu obrovskou výhodu - jejímu jazyku budou v Česku rozumět prakticky všichni. Texty jsou velmi silnou stránkou celého alba. Poetika je cítit prakticky v každé skladbě ("Posielam ti v loďke z novín sen - žolíka do karát, prepletené staré s novým že mám ťa rád") a rytmické melodie s lehce rozbitým piánem střídají pomalé balady. Již singl "Ráno v novinách" s neobvyklým klipem ukazuje, že po kapelách, jakými jsou Peha, No Name či IMT Smile, se jedná o nejlepší slovenský vývozní artikl poslední doby.

Chlapci se však neinspirují jen u britské scény - z jejich projevu je cítit i trocha alternativy. Zvlášť v úvodní skladbě "Ticho má hlas" lze poznat vliv islandských skřítků Sigur Rós. Příjemný falzet zpěváka Martina Husovského se line celým albem a dokonalosti se dotýká v pomalých baladách, jakými jsou "Žolík", "Tieň" či "Kŕdeľ".

Jedinou výtkou, kterou k albu mám, je někdy až příliš zřetelné kopírování už řečeného britského nápadu. Je pravda, že kapela se snažila udělat to po svém, ale i tak sklouzává místy ke stejnému aranžmá jako zmíněné kapely. Přesto: prešovští angličané natočili příjemnou desku, která, doufám, nezůstane bez odezvy. Byla by to škoda, protože anglických kytarovek nebude nikdy dost.