Podezírat Chrise Reu z nějakého kalkulu v případě koncertního alba "The Road To Hell And Back" by bylo nespravedlivé. Jednak za svou dlouholetou kariéru žádný živák nevydal, jednak své letošní turné, které neminulo ani Prahu, označil vzhledem ke svému zdravotnímu stavu za poslední. Uvidíme, jak moc se z hudebního světa Rea stáhne - v plánu měl něco málo studiové práce a příležitostné účinkování v bluesovém triu Memphis Fireflies. Navíc "The Road To Hell And Back" rozhodně není běžným sestřihem živě zahraných největších hitů.

I ty největší a jistě publikem očekávané hity totiž Rea uzpůsobil své myšlence jakéhosi bluesového koncertu, takže jim změnil tempa, aranže a někdy celou náladu. Všechny skladby znějí zemitěji a syrověji, v porovnání s původními Chrisovými bluesovými kusy tak nepůsobí vůbec nepatřičně, snad jen trochu odvázanější "Let's Dance" je výjimkou. Je to překvapivé a velmi dobré: "Josephine", "Stainsby Girls" a další vypadají jako úplně nové písně.

Kdo má rád Reův kytarový rukopis a rozsáhlé instrumentální pasáže, pošmákne si na prodloužených skladbách "I Can Hear Your Heartbeat" a "Road To Hell", jež obě mají přes deset minut a Reova kapela v nich hraje i reggae, cituje ze Supertramp a poletuje z jednoho stylu do druhého. Sám Chris coby kytarista mnohdy zní jako Mark Knopfler, tady si posluchač může uvědomit, jak tito dva mají k sobě překvapivě blízko.

Pokud bych chtěl na desce hledat nějaké chybky, byla by to krátkost záznamu (ovšem, vyšla i dvojdisková edice a též DVD, ale zde máme k dispozici jen jeden disk o deseti stopách) a trochu nevýrazný zvuk v některých skladbách, např. "gumové" bicí v jinak skvělé "Stainsby Girls". Tyto mouchy kvalitu trošku srážejí, ale celkově lze hodnotit "The Road To Hell And Back" velmi pozitivně. A nebojte se, Chrisovi to tady pořád hraje a zpívá dost dobře.