Není to nikdy jednoduché mít známého rodiče. A pokud je to rodič, kterému se daří prakticky všechno, nač sáhne, počínaje hudbou a konče politikou, je to možná ještě těžší. Sympatické na Natálii Kocábové vždycky bylo, že si nic nedělala z hlasů pištících něco o protekčním dítku a měla-li potřebu tvořit, prostě tak činila a činila tak po svém. Z tohoto svého přístupu neslevila ani u svého nového pěveckého počinu, druhého alba "Hummingbirds In Iceland". Je sice pravda, že možná trochu narazí při hledání posluchačů pro toto své dílo, neboť není tak úplně jasné, pro koho tahle deska vlastně je, ale co na tom. Podstatný je totiž fakt, že ač náročná na poslech, je prostě dobrá.

Album je důkazem, jak je důležité nejen míti filipa, ale také setkat se ve správnou chvíli s těmi správnými lidmi. Že jsou těmi správnými lidmi pro Natálii její rodiče Marsha (napsala velkou část textů na toto album) a Michael (coby producent se postaral o naprosto vynikající zvuk nahrávky), o tom asi nikdo nepochybuje. Dalšími dvěma, pro tuto desku možná ještě důležitějšími, jsou skladatelé Michaela Poláková a Michal Pavlíček mladší. Jejich skladatelské osobnosti rozdělily desku na dvě odlišné, a přece dohromady souznějící části. Ta první o osmi skladbách, jejichž autorkou je Michaela Poláková, je temnější, elektroničtější a dalo by se říci i popovější. Převažují klávesové plochy, elektronické zvuky, zasněný deklamující zpěv. Šest skladeb z pera Michala Pavlíčka tvořících druhou menší polovinu desky má lehce rockový nádech, vyšší tempo, elektronice jsou zdatnými partnery kytary. A tyhle dvě polohy zpěvačky dohromady fungují naprosto výtečně.

Abych nebyl špatně pochopen: nečekejte v první části desky kdovíjaké elektronické šílenosti, nebo v druhé nějaký zběsilý kytarový nářez. S oběma světy je zacházeno velmi citlivě, navíc se velmi často prolínají, ale hlavně je spojuje hluboký, jakoby zasněný a zastřený, uhrančivý hlas Natálie Kocábové. Tohle je přesně deska, kterou stojí za to poslechnout si soustředěně v klidu u svíčky a dvojky červeného, nejen v autě, kanceláři či při mytí nádobí, což jsou bohužel stále více ty nejčastější situace, v nichž hudbu posloucháme. Toto album si ale zaslouží, aby ho posluchač alespoň jednou tu necelou hodinku, po kterou trvá, soustředěně vyslechl.

Ne, nejsou tu lehké, snadno zapamatovatelné melodie, není vždy úplně jasná struktura písně, těžko někdy hledat klasické sloky a refrény. Nic pro pravověrného dramaturga rádia, které touží po mohutné poslechovosti. Tohle je sice popová deska, ale přesto náročná. Ale odměna, která vás po objevení její podmanivé krásy čeká, za tu námahu stojí.