Když jsem psal před dvěma lety recenzi desky "Merizo Nanen" vyškovských rockerů Dark Gamballe, v závěru jsem uvedl, že "ač má kapela neoddiskutovatelný talent, přeci jen je český rybníček příliš konzervativní, malý a hloupě lpící na triviální muzice, aby ji dokázal přijmout a postavit na piedestal komerční úspěšnosti". Od té doby se toho v mém postoji k českému rybníčku mnoho nezměnilo, zato Dark Gamballe udělali podstatný krok jiným směrem. Opustili totiž gambálštinu, vlastní jazyk, skutečný originál. I hudebně se posunuli, nechali se uhranout ještě víc elektronickou muzikou, vsadili na výraznější melodie, vyšli vstříc mainstreamu. Přesto, aby bylo jasno, zůstali na hony daleko od zjemnělého nu-metalu a tuctových kytarovek. Novinka "Superstar" je podle tiskových materiálů hledáním českých Machine Head či Korn. Inu, takhle bych to neviděl, noví Dark Gamballe se spíše snaží najít balanc mezi Fear Factory a Linkin Park.

S Linkin Park ovšem nemají zhola nic společného, snad vyjma melodií, které dokáží Dark Gamballe složit opravdu barevné a zajímavé (třeba sborový refrén "Oni" by jim mohla závidět kdejaká stadiónová vyřvávačka, např. Rolling Stones). Co zůstalo stejné, je dominantní vokál zpěváka 10. Opět mohu jedině zopakovat, že v něm má česká scéna druhého Dana Bártu, stačí jen poslouchat. Vesměs zůstala zachována i rytmika, která se ponejvíce opírá o hardrockové střední tempo. Kytary se ale nechaly upozadit, což dalo vyniknout již dříve přítomným keyboardům. Dark Gamballe zní tím pádem snad měkčím, ale rozhodně také plastičtějším dojmem. Do jaké míry to je plus, si musí vyřešit každý posluchač sám. Nicméně invence a bohatá škála vyjadřovacích prostředků, které kapela používá, v podstatě nedovolí, aby se u "Superstar" člověk nudil.

Hlavní výhodou "Merizo Nanen" byly syrovost a upřímnost, které se snoubily se snahou o výjimečnost, na níž ovšem skupina měla právem nárok. Aristokratičnost, kterou vytvářela hlavně gambálština, zmizela a spolu s ní se na světlo dostala jistá uhlazenost. "Superstar" je totiž v mnoha ohledech bezchybné album: písně nejsou vzájemně zaměnitelné, 10 zpívá jako převlečená Vondráčková, melodie krásně prostupují ušním ústrojím, písňové struktury mocně míjejí trivialitu. Ale, a to je hlavní rozdíl oproti "Merizo Nanen", všechno je o chlup chladnější. To jsou přesně ty nuance, které nelze slovy pořádně popsat, každý si tím musí projít sám a sám si zodpovědět, která z desek byla lepší. Já vím tolik: "Superstar" je výtečné album, které si bud rád pouštět a rád se k němu vracet, ale ještě raději budu mít "Merizo Nanen". Co z toho vyplývá? Vlastně nic, protože stejně jako mezi nejlépe vybaveným BMW a tím středně vybaveným ani zde není žádný podstatný rozdíl.