Ještě donedávna byli Southpaw ocejchováni hlavně jako banda "navoněných a nafoukaných sráčů (dandyů, gayů atd.) z Prahy". V případě, že jste si o nich mysleli něco jiného, museli jste být buď jejich kámoši, nebo zcela zákonitě "navoněný a nafoukaný sráči z Prahy". Avšak hrany se obrušují, společnost se vyvíjí a i Southpaw se se svým zcela nečeským vystupováním a smyslem pro humor pomalu stávají akceptovatelnými pro stále širší okruh lidí (nejen publicistů). S novou deskou "Boys Make Noise" by tohle přihlouplé klišé o prominentních narciscích mohlo konečně a definitivně vzít za své.

Oproti "tanečnímu" debutu "Pop Secret" a výrazně popovějšímu albu "Pleasure You Can Measure" se skupina opět hudebně posunula, přičemž si zachovala poměrně vysoko nasazenou laťku kvality. Ubylo epicky rozmáchlých, precizně proaranžovaných kompozic, na jejichž místo se protlačily mnohem jednodušší, svižné a výrazně kytarové vypalovačky. Samotnou kapelou přiznaná inspirace "garážovými" kapelami typu The Strokes je místy více než zřejmá. Gregory brousí struny své kytary se stejnou intenzitou, s jakou tak činí mladý pan Hammond, basa a bicí se povětšinou drží té nejpřímočařejší hudební figury a taky Karzi tentokrát skladby nezalévá hustou zvukovou omáčkou, ale spíš je jen jemně koření vtipnými samply ("Here We Plum", "Winter Sprinter" s "večerníčkovými" crazy dechy) a dobře zakomponovanými klávesovými linkami ("My Life Makes Sense").

Jistě bychom na desce vystopovali kromě vlivu zmiňovaných "dirty-lo-fi-poprockerů" mnoho dalších více či méně zřejmých odkazů na oblíbené interprety (kytarové erupce a práce s dynamikou v závěrečné "Thousands" à la Mew, "coldplayovský" doprovod v "Brand New Blood"), ale to je vlastně vedlejší, protože Southpaw disponují zbraní toho nejvyššího kalibru, díky níž se vymezují vůči mnohým třeba podobně znějícím kapelám. Tou zbraní jsou nehorázně chytlavé melodie a harmonie. Gregory a spol. jednoduše umí napsat velkolepý, mohutně klenutý refrén s jistou dávkou pompy (úvodní "Ignore", "Emergency", slaďoučký singl "Ice Cream Politics"), při jehož poslechu se vám bude hlava automaticky zaklánět dozadu. A právě tahle schopnost v kombinaci s místy skoro punkovým nasazením ("Victim Of Boulevard", "Toi Toi Song") a schopností stále si hrát a hudebně vtipkovat (basová linka u "Valium Man", odpískaný refrén v "Brand New Blood") činí z téhle desky více než zajímavý počin.

Své si odvedl i Escon Waldes, který přesvědčil, že umí solidně nazvučit i kytary. Jedna výtka by však měla zaznít, a to že si lépe neohlídal Gregoryho při zpěvu, na několika místech (snaha o fistuli - "Valium Man", "Victim Of Boulevard") je to totiž z jeho strany intonačně poněkud rozpačité. Gregory však těchto pár úletů kompenzuje svým typickým výrazem a také texty, které jsou většinou opět "tuctově netuctové", a co je důležité, nepostrádají nadhled. Gregory v nich pozoruje, komentuje, s nadhledem a mírně obviňuje, posmívá se a kritizuje, ale zároveň se ironicky trefuje do vlastních řad, tak jak tomu bylo už na "Pleasure You Can Measure".

Podtrženo sečteno, Southpaw jako jedna z mála domácích kapel skutečně drží prst na tepu doby. Jasně, že je tím pádem jejich nové album po produkční stránce "době" poněkud poplatné, ale my přece žijeme teď a tady, takže se bavme. S novými Southpaw je to radost!