Fakt, že i rapper může být výtečným hudebníkem, byl doložen v historii několikrát. Dosvědčili to OutKast, naznačil to Eminem, ještě přesvědčivější důkaz podali konzervativnímu publiku Cypress Hill se "Skull & Bones" nebo Beastie Boys a třeba "Ill Communication". Zmínit na tomto místě lze také Kida Rocka a především Everlasta, který může být v tomto považován za průkopníka. Když v roce 1996 odešel z hiphopové ekipy House Of Pain, se kterou se nesmazatelně zapsal do dějin bílého rapu eponymním debutem (1992) s hitem "Jump Around", málokdo by na něj vsadil jako na úspěšného písničkáře. Ale stalo se, a to i přes vážnou srdeční operaci, kterou musel podstoupit. Ta jako by ho ještě nakopla a se zaťatými zuby a bypasem stvořil desku "Whitey Ford Sings The Blues", barvitou kolekci melodických písniček snoubících v sobě hip-hop s blues, rockem a folkem zároveň. Ještě o chlup lepší - ale bohužel méně úspěšná - byla dnes čtyři roky stará deska "Eat At Whitey's". Po ní následovala pauza, až letos se na pultech objevil pokračovatel "White Trash Beatiful".

Novinka toho vlastně moc nového nepřináší. Everlast dále rozvíjí to, s čím prorazil na předchozích albech (nepočítaje zkrachovalý debut "Forever Everlasting" z devadesátého) a jen mírně posunuje tvář vlastní hudby. Základní kostrou zůstává jeho charismatický, hluboký hlas, který osciluje kdesi na pomezí trojúhelníku rapu, recitace a prostého zpěvu. Ten doplňuje jednoduchý hudební doprovod, v němž nechybí akustická kytara rovnou od táboráku a skutečně jemná rytmika (bicí jsou dílem živé, dílem automatické). Naznačené struktuře pochopitelně nesmí chybět dvě věci, aby mělo smysl to poslouchat - příjemná melodie a nějaká ta zvuková zajímavost. A v tom spočívá Everlastova síla.

Takřka žádná z melodií, které rapper na "White Trash Beatiful" rozprostírá, není rádiovou úderkou, důraz leží na křehkých přechodech, přesném frázování, countryové prostotě a autentické zajímavosti. Výjimku tvoří stejně jako na předešlých albech vždycky jeden dva songy, které do posluchače vpálí tóny, jichž se mozek jen stěží zbaví. Tady to je výtečná životní folkpopová rekapitulace "Lonely Road". V ostatních kouscích je ovšem třeba duo Everlast a producent Dante Ross obdivovat ne za plánovanou chytlavost, nýbrž za poctivou, na první pohled nenápadnou práci. Ve stejnojmenné "White Trash Beautiful" to jsou jemné keyboardové aranže v refrénu a výtečný zvuk skladby, v úvodní "Blinded By The Sun" zase prostá bluesová brnkačka. To, že i tón v telefonu může posloužit jako dobré pozadí, naznačuje "Sleepin' Alone", hiphopová kooperace s B. Realem ze Cypress Hill útočí v "2 Pieces Of Drama".

Everlast svou hiphopovou minulost nezapírá ani po zvukové stránce, když kromě tradičních beatů dává relativně hodně prostoru samplům a pochopitelně svému nezaměnitelnému flow. Původní House Of Pain by se nemuseli stydět například za pecku "The Warning". Jenže rozený Erik Schrody nechce být jednostranným showmanem, lépe se cítí v roubené bluesové poloze, ze které podniká výpady tu k popu, tu k hip-hopu. Nezapomíná ani na rockové kytary, takže dohromady dělá nejen muziku nadstandardní, ale především nadprůměrnou. Řídí se heslem, že v jednoduchosti je síla, proto rezignuje na zvukovou monumentalitu. Cítí se dobře jako osamělý kazatel, který s kytarou v ruce a počmáraným magneťákem vyhrává u silnice o tom, čím byl, co viděl a jak mu je všechen ten humbuk neklidného světa putna. Díky mu za to, protože čtvrtým albem "White Trash Beautiful" opět dokázal, že opravdová hudba se dělá bez pozlátka, jemně a s nadhledem.