Troufnu si říci, že pódia našich koncertních hal už přivítala skoro všechny významné žijící hudební osobnosti. V sobotu jsme si mohli zaplnit jednu z posledních kolonek ze seznamu hvězd té úplně nejvyšší ligy - Prahu navštívil soulový a funkový král James Brown. V T-Mobile Aréně předvedl, co to je pravá show ve starém stylu.

Koncert začal přesně podle plánu v osm hodin. Ani jednu z předkapel jsem bohužel neviděl, když vystoupení Gulo Čar jsem prostál ve frontě na novinářskou akreditaci a Žáhu zase ve frontě na pití. S ohledem na jejich repertoár to byl, myslím, výborný výběr. Každá z kapel dostala zhruba půl hodiny, v devět už bylo prázdné pódium a plná T-Mobile Aréna čekala na Jamese Browna. Jako kdyby se mu na podium nechtělo. Úvod obstarala jeho kapela, do jejíhož jamu vyjmenovával jeden ze dvou konferenciérů Brownovy největší hity, přesně tak, jak to bylo před třiceti lety na jeho slavné koncertní desce "Live At The Apollo". Mr. Please Please Please ale pořád nikde. Za mikrofon se postavila Tomi Rae, která to z pozice sboristky dopracovala až na Brownovu manželku, jako ostatně všechny jeho předchozí tři ženy. Vydatně ji pomáhalo trio soulových zpěvaček The Bittersweets, které patřilo vedle Browna k hlavním hvězdám večera. Po solidně zpívající Rae, se znovu dostal ke slovu jeden z konferenciérů a bylo jasné, že konečně nastal čas uvítat Mr. Dynamite osobně. Bylo zhruba půl desáté, když se chopil mikrofonu a vypustil jednu ze svých největších bomb "Make It Funky".

Jako kdyby jste se na chvíli propadli do 70. let. A to nejen hudebně. Členové kapely v decentních oblecích - muzikanti červené a zpěvačky modré - se pohybovali po pódiu v přesně vypočítaných choreografiích, dechová sekce jako na povel zvedala saxofony, zatímco před nimi křepčily tanečnice. James Brown si vždy dal záležet na pořádné show a ani české publikum v tomto ohledu o nic nepřišlo. Brownova doprovodná kapela čítala jedenáct muzikantů (mezi nimi jeden jeho syn), čtyři zpěvačky, tři tanečnice, dva konferenciéry a všemu samozřejmě velel Soul Brother Number One osobně. Malým překvapením bylo, kolik mladých a bílých hudebníků Brown ve svém ansamblu přivezl. Turné se sice jmenuje Seven Decades Of Funk, ale Brown ukázal českému publiku nejen svoji nespoutanou funkovou tvář, ale i tu uhlazenou, soulovou. Vzhledem k jeho věku mu ta druhá seděla trochu více, přece jenom rozpálit se do ruda při funkových rytmech, jak to dělával před třiceti lety, by se jeho doktorům asi nelíbilo. Přesto na něm bylo vidět, jak ho hudba pumpuje energií a jak s ním rytmus cloumá. Alespoň se divoce procházel po pódiu, občas si zatrsal s některou zpěvačkou a při "Get On The Good Foot" udělal pár kroků připomínajících vzdáleně jeho taneční rutinu, kterou kdysi dávno položil základy dnešního breakdance.

Brown pražský koncert pojal trochu jako galapředstavení černošské hudby. Kromě toho, že střídal funkové a soulové vypalováky, připomínal divákům, že nikdy nebyl soulovým bardem sám. Jedna zpěvačka z The Bittersweets si vystřihla parádní verzi klasiky "Respect" od Arethy Franklin, Brown osobně zavzpomínal u kláves při "The Night Time Is The Right Time (To Be With The One That You Love)" na nedávno zesnulého kolegu Raye Charlese a aby byl kruh dokončen, jedna z mladých tanečnic začala do rytmu "Get On The Good Foot" španělsky rapovat. Samozřejmě, že jsme neslyšeli všechny hity, to by jsme na stadionu seděli ještě v pondělí ráno, ale nechyběly asi ty úplně největší - "I Feel Good" a "Sex Machine" z funkového pytle, ani "Try Me" a "It Is A Man's Man's Man's World" ze soulového. Když se to vezme kolem a kolem, zase tak moc skladeb jsme za ty slabé dvě hodiny neslyšeli. Každá, kterou kapela vytáhla, sloužila jen jako záminka k rozjetí monstrózního jamu při kterém sólo střídalo sólo. Brown potřeboval občas vokální výpomoc od nejobjemnější vokalistky z The Bittersweets, ale dočkali jsme se i jeho pověstného ječáku, při kterém vám tuhne krev v žilách. Jako dokonalý bavič se projevil mezi skladbami, kdy komunikoval s publikem, rozhazoval grimasy na všechny strany, posílal polibky do publika a dokonce přijal zdravici a dárek od tří českých krasavic, které za ním přišly na podium. Diváky také poprosil o chvíli ticha za oběti teroristického útoku v Beslanu.

James Brown kdysi hrával v Las Vegas, kde znuděné boháče musel bavit show plnou krásných tanečnic, pěveckých hostů, blyštivých oblečků, instrumentálních exhibic, extatických rozjezdů i soulových balad. Jeho pražské vystoupení se neslo v podobném duchu velkolepé estrádní zábavy, kterou možná Brown ani jeho kapela nebrali tak úplně vážně. Zatímco před koncertem se debatovalo hlavně o tom, kolik že je Brownovi vlastně let a jestli vůbec bude ještě zpívat, po koncertě museli všichni uznat, že na sedm křížků mu to pořád šlape. Brown ale nepřijel do Prahy dokázat, že pití mrkvového koktejlu dokáže vylepšit kondici, Brown přijel šířit pozitivní energii funkové hudby, a to se mu bezmezně podařilo. Děkujeme, králi.

James Brown, Žáha, Gulo Čar, T-Mobile Aréna, Praha, 4.9.2004