Spousta známých umělců by vám potvrdilo, že umřít je jednou z nejlepších cest, jak vydělat velké peníze. Kdyby nebyli mrtví. Samozřejmě pak záleží na vhodném načasování. Takový Kurt Cobain je toho dobrým příkladem. James Brown sice neodešel ani zdaleka z vrcholu své kariéry, ale i tak na tom post mortem vydělá docela balík. I když mu to je asi jedno. Na trh se totiž dostává první z nepochybně nekonečné řady jeho výběrů, kolekcí, bestofek, rarit atd. Tato posmrtná výběrová prvotina nese název "Living In America" a nabízí průřez teď již definitivně uzavřenou kariérou jedné z největších osobností populární hudby (člověka se smyslem pro černý humor dozajista zamrzí, že se kolekce nejmenuje "The Definitive JB").

"Living In America" nabízí samozřejmě především ty velké hity. Ale zdaleka ne všechny. To, že se na ní neobjevuje "I Got You (I Feel Good)", sice překvapí, ale nemrzí, neboť ji slyšíme dennodenně ve filmech, reklamách a tak dále (věděli jste, že právě tato píseň byla použita ze všech písní, co jich na světě je, v největším počtu filmů?). Absence ostatních velkých hitů je už ale citelná. Nevím, zda je to nevyjasněnými právy mezi nahrávacími společnostmi, nebo jenom odlišným pohledem na věc, ale takové písně jako "Night Train", "It's A Man's Man's Man's World", "Soul Power" nebo "Say It Loud I'm Black And I'm Proud" jsem jednoznačně čekal. Ano, ano, já vím, že těch hitů není málo a stejně by se na jedno CD všechny nevešly, ale schválně se podívejte dolů na seznam skladeb. Vidíte? No vidíte.

Ale dost o tom, co na albu není. Co na albu je? Jednak jsou tam samozřejmě některé velké fláky - "Get Up (I Feel Like Being A) Sexmachine", "Papa's Got A Brand New Bag" nebo "Please Please Please". Všechny v živé verzi. Určitě je to zajímavější než tisíckrát naposlouchaná studiovka, ale zase na druhou stranu jsou tu určité nevýhody. Tedy jedna nevýhoda, a tou je zvuk. Narážím zejména na (ne)vyváženost, která dělá z nahrávek docela - a teď mi odpusťte to slovo - bordel. Nepomáhá tomu ani živelný projev kapely, která hraje jako o život. V kotli ano, ale na CD to není zrovna potěcha pro ucho.

Ze studiových verzí je pak sestaven zbytek nosiče. Za zmínku určitě stojí titulní "Living In America", řádně groovy "Turn Me Loose, I'm Dr. Feelgood" nebo "Keep Keepin'", ve které chudáka Macea kamarádi zavřou ve studiu a zhasnou mu. Šprýmaři. V některých dalších písních už ale JB zní spíše jako Prince, protože výběr nešetří Kmotrovou disco polohou. A ta přece jen není tak silná jako ta pravá, ostrá funky music.

Celkově se dá říct, že "Living In America" určitě není Best Of, jak je hrdě napsáno na obalu. Ne, že by to byl nezajímavý výběr, ale neobsahuje ani to nejlepší, ani v té nejlepší formě a kvalitě. Je z toho trochu znát spěch a touha vydat dřív, než lidi zapomenou, že chudák Mr. Please Please Please už to má taky za sebou. Jestli tedy nemáte do čeho vrazit peníze a uši, proč ne, ale já bych si ještě počkal. Nebo si poslužte něčím starším, vždyť výběrů velkého JB je na trhu dost a málokterý je vyloženě špatný.