Ještě než prozradím (nepřeskakovat!) názor na to, jaká je novinka "The Cure", trocha souvislostí. Na posledních dvou albech se zdálo, že Robert Smith a spol. moc neví kudy kam. "Wild Mood Swings" bylo pokusem ukročit jinam, ale dechy, klávesy nejen mě moc neoslovily. Následující "Bloodflowers" byla z kompozičního hlediska sólovým Smithovým počinem a také podle toho dopadla, až příliš stejná. I když měla završovat trilogii začínající "Pornography" a pokračující "Disintegration", jejich kvalit nedosáhla. Není divu, svět hudby se pootočil, "starý poctivý rock" (tedy v případě The Cure jeho gothromantická podoba) se zdál umírat na úbytě, nu-metalová mánie pokácela leckteré modly. I díky dvěma rychle po sobě vydaným výběrům se zdálo, že tím The Cure skončili, jak už Smith několikrát vykřikoval.

Nová deska s prostým názvem "The Cure" (i obalem) naznačuje, že tentokrát leccos bylo jinak. Především, po více posleších, asi nelze necítit radost a souznění kapely z nové tvorby. Určitě tomu pomohl způsob nahrávání, kdy se nahrávalo živě ve studiu a nikoliv odděleně jako u všech předchozích desek kromě debutu. Novinku také dost ovlivnil spoluproducent Ross Robinson, který má za sebou producentství nu-metalové špičky. Nezdá se, že by šlo o kalkul (Smith si ho vybral sám), nevrtal do zvuku kapely, jejíž je velkým fanouškem, ale zasloužil se o zprostředkování komunikace mezi členy kapely a tím navození správné atmosféry. A to stačilo.

Není potřeba žádného fištróna, aby člověka napadlo, že tak prostý název desky má nejspíš své odůvodnění v návratu k hudebním kořenům kapely. Zjednodušeně by se dalo říci, že kapela natočila jednu z nejgotičtějších moderních desek. Smith a spol. složili opět temnější a rockovější skladby, za všechny lze jmenovat úvodní "Lost", "Labyrinth", "Us Or Them" nebo "The Promise". Robinson však má rád i jejich popovou melodičnost (vida ho, tvrďáka!) - jako v singlu "The End Of The World", "...On", "Taking Off" - takže na novince se dočkáme obého, a to ve výborné symbióze. Zvuk kytary prostě nelze popsat jinak než jako typický, samozřejmě jako vokál. Smith zpívá jak o život, žádné ležérní vzdychání nebo mumlání, vyzpívává hodně refrénů. Opravdu se zdá, že si celý ten cirkus užíval, když zpívá o tom, co mu někdo slíbil a nesplnil, mrazí z toho. Pak nevadí ani dost jednoduché texty, nevím, zda je to zvýšenou znalostí angličtiny, ale člověk by se skoro rouhal v přesvědčení, že takové by napsal také. Ale ta interpretace...

Pár namátkových dobarvovacích postřehů k několika skladbám. Úvodní "Lost" působí poněkud nedodělaně, syrově, v druhé "Labyrinth" prohnali Smithův vokál skrz halovací mašinku. V "Anniversary" se dostalo trochu víc (ale pořád lehce) na syntezátory, pomalejší atmosférická skladba. V "Labyrinth" a "Us Or Them" si ve zvuku (bas)kytary nebo pádivých bicích nelze nevybavit výborné, žel už neexistující české Despondancing, což vůbec neznamená kopii ani z jedné strany. V "The Promise" se však kapela trochu zapomněla, graduje až příliš pomalu, a i když kytarové orgie v závěru nejsou špatné, deset minut je příliš. Tedy na desku, na koncertě by to byla parádní katarze. Ještě že po ní přijde uklidňovací smuténka s piánem a neboosterovanou kytarou.

Výše napsané zní téměř jako idyla, přesto je vhodné "varovat". Buďte připraveni objevovat a vychutnávat postupně, může se vám stát stejná věc jako mně, že mi trvalo minimálně deset poslechů, než jsem začal desku oceňovat. Ale pak víc a víc. Po mnoha dalších posleších se drží na stejném ocenění, přestože nemá hity typu "Never Enough" nebo "Lullaby".

The Cure na novince dokázali, že i odepisovaní mohou najít sílu pro návrat. A mají šanci zaujmout zdaleka nejen staré fanoušky, kteří by vzali od svých miláčků cokoliv. "The Cure" je silná dobrá deska spojující veselost s temnotou. Nepřináší nic zásadně nového, ale to by v případě The Cure bylo spíš zklamáním. Stačí, když budou dělat výborně, co umí.

Na recenzi jsme měli k dispozici honosně nazvanou Deluxe Edition s bonusovým DVD. Člověk by čekal hodně, ale výsledek je pro nezarytého fanouška docela zklamáním. Ve třech klipech máte možnost shlédnout kapelu při nahrávání, fajn, je vidět ona uvolněnost kapely (a, pardon, fyzická opotřebovanost Smitha), ale skladby nic moc. Ze tří jsou totiž dvě instrumentálními verze skladeb z CD ("Back On" je "Lost" a u "The Broken Promise" je to jasné). Proč byla zařazena instrumentální verze první, když je v klipu vidět, jak Smith zpívá text, jsem moc nepochopil. A "The Broken Promise" je instrumentálně ve své délce o dost nudnější než albová verze, záběry na Smithe hoblujícího a užívajícího si kytaru to nahradí jen velkým fanouškům. Jediná novinkou je tak "Someone's Coming", která by na desku zapadla bez problémů. Firma ji však mohla (i s klipem) dát přímo na hudební CD a nemusela tak dělat zbytečnou Deluxe Edition. To, že díky ní získáte klíč k tajným částím webu kapely, je trochu málo.