Z názvu desky "Uh Huh Her" by se mohlo zdát, že se PJ Harvey neumí vyjádřit. Ale naopak - umí to velice dobře a jasně. I když na rozdíl od předchůdkyně je novinka osobnější, temnější a "nehitová". Dokazuje, jak je PJ Harvey unikátní a že ze své cesty neustoupí. Na první poslech částečný návrat k první deskám, ale povícero spíše shrnutí její "krátké historie".
Už jen název desky a vzápětí obal naznačují, že novinka
PJ Harvey nebude patřit k těm srozumitelnějším a radostnějším jako její předchůdkyně
"Stories From The City, Stories From The Sea". Říká se, že lidé nejsou příliš zvědaví na trápení jiných, a tak není divu, že na čtyři roky staré historky, naplněné zážitky z nového místa a taky nejspíš nové lásky její publikum i prostě jen spotřebitelé reagovali vstřícně. Na novince zamračená Polly na obalu beze slova říká, že tentokrát se její palivo, láska a vztahy, spálilo ve špatném motoru. Z textů nedá velkou práci poznat, že šťastnější období Polly okolo minulé desky je překryto pěknou partnerskou krizí, nebylo-li jich dokonce víc a nejen partnerských. Věnování desky její matce (?) by mohlo být dalším střípkem mozaiky vysvětlující tak osobní a upřímnou desku.
Všechno, co v ní bylo, muselo ven natolik, že moc lidí kolem sebe nesnesla. Na desku přizvala jen to nejnutnější minimum spoluhráčů - kromě bicích (ty měl na starosti osvědčený Rob Ellis) sama vše složila, všechny nástroje nahrála a desku produkovala. Zaposloucháte-li se do textů (a to byste u ní měli), dává drsnější hudební výpověď připomínající první desky smysl. Většinou kratší skladby, které působí jako záznam prvního nápadu, který byl už jen lehce doladěn. V jednoduchosti je síla, tohle heslo Polly nikdy nebylo cizí a na novince se jím řídila hodně. Skladby jednoduché na dřeň - někdy jen drsnější riff, jindy čistá kytara nebo umělý zvuk - to jsou její zbraně. Pro hledače souvislostí a ne jen konzumenty je zajímavé čtení v bookletu, kde spolu s fotkami zaznamenává svoje myšlenky během nahrávání, pochyby nebo poznámky k jednotlivým skladbám.
Další zbraní jsou samozřejmě texty - škoda, že v bookletu nejsou uvedeny, na
webu je to trochu z ruky a bez nich ztrácí novinka něco ze své výpovědní hodnoty a smyslu, protože u Polly lze těžko oddělit jedno od druhého. Z většiny čiší naštvanost na "něho", zklamání a/nebo smutek z rozpadlého vztahu. Úvod desky odpovídá první reakci na vztahové problémy, tři skladby jsou naštvané, což neznamená, že hudebně nemůže být "Shame" docela krotká. Dostatečně to nahradí fakt naštvaná "Who The Fuck?", při které máte silný pocit, že stát v tu chvíli vedle Polly, mohli byste jednu chytit. Kam se hrabou ti drsní hoši v těch "the" kapelách, tohle je nekašírované. Škoda, že na nám dostupné desce není, jak by naznačoval tracklist britské verze, klip k téhle výbušné pecce, na webových stránkách ho lze sice shlédnout, ale v prťavém formátu. I když v dalších skladbách už vždy nejde o "toho hajzla" (takhle primitivně si ovšem Polly neulevuje), žádných veselostí se nedočkáme.
Taková "The Pocket Knife", hudebně čistá kytara (a basa) s chřestítkem, o nutnosti svobody nesvázané sňatkem by mohla být hymnou nezávislých feministek, jenže ty by Polly nejspíš poslala někam. První trochu rádiově přístupnější (samozřejmě nemyslím pro ta česká) skladbou na desce a prvním singlem z desky je "The Letter", tedy plnokapelově znějící typický rock Polly. Textově je výjimečně pozitivnější, i když její popis žádostivosti po chlapovi ve formě popisu psaní dopisu lze těžko označit za širším masám přístupný. "Slow Drug", temná oslava lásky, jen na minimalistických klávesách a hlasu postavený drahokam. Minutová kytarovka "No Child Of Mine" nepřináší nic zásadního, ale jako odlehčení před poslední rychlejší rockovější skladbou "Cat On The Wall" (i když se bude lépe pamatovat podle původně uvažovaného názvu "Radio") zas tak nevadí. Hutné kytary, v pozadí harmonika (nebo co to je) a temné plochy, Polly využívající různé polohy svého hlasu - kandidát na další singl.
Silné momenty pokračují, hudebně je druhý singl "You Came Through" obdobně produkčně minimalistická skladba jako "Slow Drug", tentokrát s výraznými perkusemi a houslemi. "It's You" vám svými basy odbourá bedny, aby je v refrénu nahradila piánem. "The End" zní opravdu jako na konec alba, krátká instrumentálka s harmonikou a kytarou by neveselou atmosféru dokreslila dobře. Jenže ještě přijde jen s kytarou zazpívaná "The Desperate Kingdom Of Love" o zoufalství, ale možná i malé naději, zvukově jemná, textově ostrá. Ale ani ta není tím správným na konec. Zpěvem racků v nepojmenované stopě si lze připomenout, že na téhle desce nebyly tolik historky z moře, ale z nitra Polly - a přeneseme se k poslední, opět hlavně na obyčejné kytaře, i když lehce doplněné skoro vangelisovskými syntezátory, postavené mrazivé výpovědi o nepovedeném vztahu. Ale závěr je v rámci možností pozitivní, Polly se prý nějak sebere a bude pokračovat.
Doufám, že svojí "písničkovou psychoanalýzou" pomáhá i jiným, než jen sobě samé. Jede si po svém, jak sama zpívá, není ta, které "narovnáte lokny". Potřebuje ze sebe dostat své problémy i radosti. Těch prvních je evidentně víc, ale zaplaťpanbůh za někoho, kdo o tom umí zpívat a skládat tak upřímné skladby. "Uh Huh Her" není deska na pár poslechů, ale zbytečně se sama sebe v bookletu ptá, zda je skladba příliš normální nebo příliš její. Normální nebude
PJ Harvey nikdy a je to dobře. Že je rozpoznatelná, což v jejím případě znamená do značné míry ojedinělá, se taky cení. Novou deskou si těžko získá nové posluchače, ale ti stávající určitě ocení i tuto. Nehitová podobně jako "Is This Desire?", ale rockovější jako "Dry" nebo "Rid Of Me", přesto není od "To Bring You My Love" nebo "Stories..." tak daleko. Jen já pořád nevím, jestli jsem se nechal příliš ošálit přístupností historek a bodování nepřehnal, "Uh Huh Her" je totiž stejně, ale přitom jinak dobrá, i když není pro davy.
P.S.: Ať už proboha zavítá co nejdříve do té naší části Evropy a nějaká agentura bude při smyslech, ať nečekáme jako u jiných desetiletí, naživo to musí být teprve něco.