Co vás napadne, když se řekne funk? Mě tedy rozhodně George Clinton. Tento zpěvák a producent s dobře pěstovanou image absolutního šílence už více než třicet let brázdí svět se svým bandem Parliament / Funkadelic a šíří slovo funku. Jejich koncerty vždy měly pověst organizovaného hudebního chaosu kosmických rozměrů a ačkoliv už není nejmladší, rozhodně neztratil nic ze svého kouzla. Jeho zatím poslední mše se konala ve středu 14. července ve Stuttgartu, kam dorazil i s legendárním hiphopovým DJem Afrikou Bambaatou a Amp Fiddlerem. Když jsem se dozvěděl, že funkatýři z rozhlasového pořadu Groove vysílají do Německa auto, nemohl jsem odolat a k posádce se přidal. Rozhodně nemůžu říci, že bych toho na jedinou sekundu litoval.

George Clinton a Parliament / Funkadelic vystoupili v první den stuttgartského hudebního festivalu LBBW Jazz Open. I další účastníci středečního koncertu byli vysoce atraktivní - legendární hiphopový DJ Afrika Bambaataa a funkový klávesista Amp Fidler se skupinou. Nápis LBBW jsme v panoramatu metropole Stuttgartu našli vcelku bez problémů cestou po hlavní příjezdové trase, o to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že to je vlastně budova banky. Uvnitř komplexu skleněných budov moderní architektury, na jakémsi bankovním nádvoří, jsme našli pódium a pilně pracující zvukaře. Tedy, čekal bych cokoliv, ale tohle bylo pro koncert funkových legend mírně absurdní místo. Mohli jsme si jen povzdechnout: funky dollar bill, y'all. Krátce po sedmé nastoupil na pódium Amp Fiddler a jeho band. Že je to pro vás neznámé jméno? Pro mne také ještě donedávna bylo. Fiddler byl koncem 80. let členem putujícího cirkusu Parliament / Funkadelic, v roce 1990 vydal album jako Mr. Fiddler a je slyšet na deskách Prince, Maxwella, The Brand New Heavies, Primal Scream nebo Jay Dee. Pořádný průlom se mu povedl až letos v lednu s albem "Waltz Of A Ghetto Fly". Desku jsem neslyšel, ale sklízí nadšené ohlasy. Fiddler naživo v sobě rozhodně nezapřel geny člena Funk Mobu, jeho hudba má ale širší rozmach od soulu (hrál například coververzi klasické protiválečné hymny "War" od Ewina Starra), přes rhythm & blues až k říznějšímu rocku. Publikum přijalo chlapíka s vizáží Snoop Dogga, kterému by nikdo nehádal 45 let s jednoznačným nadšením, Fiddler musel po úvodních čtyřiceti minutách dokonce přidávat, což se předkapelám obvykle nestává. Tím značně ztížil pozici pro následujícího hosta. Záměrně píšu hosta, protože nazvat Afriku Bambaatu předskokanem by bylo více než netaktní. Bam byl jakýmsi předskokanem hip hopu na konci 70. let, kde společně s Kool Hercem a Grandmasterem Flashem položili základ této kulturní formě. Jeho pouliční partička, kde se objevili jak sprejeři, tanečníci breakdance, tak i rappeři, se brzy transformovala do sboru mírových aktivistů Zulu Nation, který měl být alternativou proti jiným agresivním černošským skupinám. Bambaatovo vystoupení ale od začátku provázely potíže. Když mu přestal fungovat zesilovač, chladnokrevně pozval na pódium z publika jednoho domácího beatboxera a mladou R&B zpěvačku, aby vyplnili pauzu při výměně kabelů. Když pak začal hrát, snesl se na otevřený areál hustý déšť a rozhýbat diváky tak bylo dvakrát těžší. Bam to zkoušel mixováním tvrdých electro breaků s accapella verzemi hitů black music od Jamese Browna přes Michaela Jacksona až ke Kelis. Svoje vystoupení pak uzavřel klasikou "Planet Rock", se kterou v roce 1982 otevřel cestu fúzi hip hopu a tehdejší elektronické hudby do podoby dnešní electro.

Po nezbytné přestavbě pódia se zhruba o půl desáté objevil na pódiu legendární klávesista Bernie Worrell. Zaujal své místo za hradbou kláves a jako šílený varhaník z nějakého hororového muzikálu začal divoce jamovat. Po několika minutách se z psychedelického hluku vynořil motiv "Funkentelechy" z alba "Funkentelechy Vs. The Placebo Syndrome". Na pódium se posupně začali trousit ostatní členové bandu a celý funkový povoz se pomalu rozjel. Aby bylo jasné, Parliament / Funkadelic přijeli do Stuttgartu v sestavě, která čítá celkem dvacet tři členů! Kromě Clintona a Worrella v ní zůstali z nejslavnějších časů ještě zpěvák a kytarista Garry Shider, basák Cordell "Boogie" Mosson a kytarista Michael "Kidd Funkadelic" Hampton. Zbytek jsou členové posbíraní během posledních let, vesměs mladá krev, mezi nimiž najdete třeba i Clintonovu vnučku Lashondu, syna bývalého člena Willie Nelsona nebo mladičkou zpěvačku Kim Manning. Dohromady to dělá celkem šest vokalistů a vokalistek, čtyři kytaristé, tři basáci, tři dechy, dva bubeníci, tanečníky a rappery nepočítaje. Ti všichni se na pódiu střídají v různých formacích a dělají, nuže co jiného, hluk. Jako druhou skladbu předvedli "Bop Gun", ve které je defunkatizován škůdce funku Sir Nose, ale na pódiu jako kdyby pořád někdo chyběl. No jistě, teprve se třetí skladbou "P. Funk (Who Wants To Get Funked)" se na pódium objevuje sám kormidelník této vesmírné lodi - George Clinton osobně. V bílé teplákové soupravě a růžověfialové paruce možná vypadá trochu jako výstřední newyorský bezdomovec, ale jak se chopí mikrofonu, Parliament / Funkadelic okamžitě přeřadí na vyšší rychlost. Clinton sice už nezpívá, spíše jen střídavě křičí a chrčí, ale od toho jsou v kapele jiní. Následující "Flashlight" je prvním vrcholem koncertu. Skoro dvacetiminutový monstrózní jam představí snad všechny členy bandu a vrší jeden nástroj na druhý. Neuvěřitelné. Druhý vrchol přijde asi po hodině s rozmáchlou verzí "Maggot Brain", kterou Funkdelic kdysi posunuli o krok dál kytarovou psychedlii. Slavné devítiminutové sólo, které hrával Eddie Hazel, překvapivě zajistila mladičká Lili Hayden s houslemi efektovanými po vzoru elektrické kytary. Exkurzi do trochu jiného světa pak rychle ukončila ryčná "Do That Stuff". Druhá polovina koncertu pak byla - ostatně stejně jako první - ve znamení hitů, které kapela posbírala vesměs v 70. letech.

"Vypadali jako skupina cirkusových klaunů z černošského ghetta s přebuzeným rockovým sound systémem a měli problém s tím koncert vůbec skončit," popisuje koncerty Parliament / Funkadelic hudební žurnalista Rickey Vincent v knize "Funk, The Music, The People, The Rhythm Of The One". Ve Stuttgartu jim tento problém vyřešili pořadatelé. Půlnoční hodina je v centru města nejzazší lhůta pro rockový koncert a dvacet minut, o které ji Clintonův band přetáhl, bylo zoufale málo. O chvíli později by jim stejně vypnuli proud, jak se nám po koncertě svěřil Michael Hampton. Clinton tento týden oslaví 63. narozeniny, ale celé dvě a půl hodiny křepčil na pódiu jako divý. Nejvíce si asi užil, když si při "Atomic Dog" (jediné skladbě z Clintonovy sólové dráhy) vybral asi deset slečen z prvních řad publika a na pódiu si s nimi zatančil. Tehdy jsem přemýšlel, jak vlastně zní klíčové heslo Dr. Funkensteina. Je to "Free Your Mind And Your Ass Will Follow" nebo "Free Your Ass And Your Mind Will Follow". Asi těžko srovnávat současné koncerty s tím, co předváděli před třiceti lety, v kapele už dávno není geniální basák Bootsy Collins, dechová sestava Horny Horns (Fred Wesley a Maceo Parker) a také pódiová show je podstatně chudší (kosmická loď Mothership už nepřiletí), přesto jsem měl pocit, jako kdyby se Parliament / Funkadelic ten večer vznesli minimálně deset centimetrů nad mramorovou podlahu dvora. Možná je to vůbec poslední turné tohoto funkového komanda a kdo je neviděl (třeba před několika lety v Praze), může litovat. Prostě a jednoduše - funkový mesiáš George Clinton je, byl a bude jen jeden.

P.S.: Když jsem cestou z koncertu otevřel české noviny, dozvěděl jsem se, že v září vystoupí v Praze jiná legenda funku - James Brown. Soulový a funkový král má na zádech ještě o křížek více, ale i on předvádí pódiovou show do poslední kapky potu. Srovnat tyto dvě legendy bude opravdu zajímavé.

George Clinton Parliament / Funkadelic featuring Bernie Worrell, Afrika Bambaatta, Amp Fiedler, LBBW Innenhof, Stuttgart, 14.7.2004.