Jedním z nejlepších světových hudebních festivalů je bezesporu ten v britském Glastonbury. Jeho pořadatelům se povedlo něco, o čem se jiným může jen zdát. Jeho věhlas je totiž už takový, že v posledních letech bývá vyprodán ještě dříve, než pořadatelé vůbec zveřejní program. Na letošním Kořenu mě napadla myšlenka, co by se asi stalo, kdyby se podobně zachovaly pořadatelské agentury v Čechách, a o kolik více či méně by pak asi na jejich podniky dorazilo návštěvníků. A jsem přesvědčen, že v Litoměřicích by na tom nijak extrémně špatně nebyli.

Nebudu zastírat, že k festivalu v polabské nížině mám vztah až nezdravě kladný. Ani vlastně nevím, po kolikáté jsem už zde letos byl - po sedmé? po osmé? To asi není důležité. Vkus jeho programového zaměření je velmi podobný tomu mému, navíc se jeho dramaturg Michal Hanzl z agentury Modrý z nebe nebojí riskovat, takže každoročně zve své nové a nové objevy. A má na ně až nezvykle dobrý nos. Nejinak tomu bylo i na letošním ročníku.

"Festiválek", jak ho domácí i přes návštěvnost blížící se tisícovce láskyplně nazývají, se nevyhýbá žánrovému rozptylu (i když v posledních letech inklinuje hodně k world music), ale jeho síla je hlavně ve vyváženosti. Takže tu klidně vedle sebe může fungovat šanson kapely Činna, alternativně akustičtí Květy, či nadupaný funky rock bulharských Wickeda. Publikum tolerantně přijalo snad úplně všechny. Někteří se zkrátka líbili, jiní se líbili víc a někteří hodně. Prvním příjemným překvapením byl pro mě Neočekávaný dýchánek. Jejich s lehkostí hraný mix pub rocku, balkánských nápěvů a punkové energie není těm, kteří se trošku orientují na domácí scéně, ničím neznámým, ale tentokrát jakoby chytili nový dech a došlo i na nové písně. To čtvrtstoletí hrající Psí vojáci předvedli jen průměrný výkon, poznamenaný zjevnou společenskou únavou svého leadera Filipa Topola. Mysleli jste si, mimochodem tak jako já, že se už ze svého alkoholového prokletí dostal? Chyba, zapomeňte na to. Němečtí Klezcore, skutečně kloubící věrni svému názvu klezmer a hard core, byli zajímavým experimentem, ale poněkud úzké žánrové směřování jejich snahu zbytečně sráží. To polští Sie Gra vsadili na jistotu křehkých lidových písní a v pozdní noční hodině byli příjemným balzámem na sluch. Ovšem naprostou hvězdou prvního dne se stalo početné těleso Moberg Ensemble, které v praxi dokázalo, že jejich loňský vynikající albový debut nebyl náhodou. Jejich naprosto omračující zacházení s českým a moravských folklórem, při kterém nedbají na konvence a používají i třeba africké bubny či na druhé straně syntezátor, čímž podpírají početný sbor krystalicky čistých hlasů, nemá obdoby nejen v místních krajích. Jen by mě zajímalo, když už svět objevil finské Värttinä, zda-li objeví pražské Mobergy. Tečkou za pátkem bylo pak vystoupení na "malé scéně" přilehlé hospůdky, kde před svými věrnými exceloval moravský písničkář Záviš. Pornografické odrhovačky tohoto svérázného samorosta jedni milují a jiní naprosto odmítají a nejinak tomu bylo i zde.

V sobotním poledni náladu dobře navnadili jak hospodsky rozverný šraml Monty Pičusův létající pes (nehrající kapitán, pes Monty, měl vše pod kontrolou), tak i osobitá kombinace undergroundu a funkujícího rocku s výtečnou čtyřčlennou sekcí, takto Eč z Pelhřimova. Skvělý jako vždy byl harmonikář Vašek Koubek, kterého doprovázeli nejen saxofonista Jarda Jeřábek a bubeník Martin Rychta, ale i kytarista Honza Ponocný. Došlo i na letité hity, ale páteří byly překvapivě většinou nové písničky z připravovaného alba. V obdivuhodně skvělé formě se ukázaly i Krásné nové stroje, které jsou, zdá se, stále dobře promazané. Nádhernou ukázku židovského folklóru přivezli ze Slovenska Preßburger Klezmer Band s vynikající zpěvačkou. Nejodvážnější blok patřil pražskému a mimo hranice Česka stále více expandujícímu Trabandu. Ti totiž předvedli zcela nový a neozkoušený repertoár, aniž by zahráli jediný z publikem vyžadovaných hitů. Novinkou v repertoáru z chystané čtvrté desky je absence klarinetu (leader Jarda Svoboda naopak k akordeonu a kytaře přibral i baskytaru) i poněkud agresivnější zvuk. Slovenské folkrockové Slniečko zahnalo svými veselými písničkami krátkou dešťovou přeháňku (stromy na festivalu letos nepadaly...) a připravilo půdu pro neuvěřitelnou jízdu, kterou předvedli francouzští Miss Goulash. Jejich alternativní rock trochu nechával vzpomenout na naše Už jsme doma, když ještě byli ve formě; na rozdíl od nich však měli navíc i housle a cello. Hardcorová energie i skvělé melodie. Bělorusko-němečtí Apparatschik nejprve hodinu zvučili, aby pak předvedli, že jejich námořnické uniformy jsou lepší než jejich sice příjemné a do skoku vhodné, ale jinak nijak výjimečné podání východoevropského folklóru. To svérázné šramlovité coververze finských Trio Potslojo, kteří se v sestavě kontrabas-akustická kytara-mandolína-bicí nezastavili ani před "Light My Fire", rozveselily nejen ty, kteří s pokročilou hodinou zvyšovali svou hladinu alkoholu. Úplný závěr festivalu patřil speciálnímu bonbónku v podobě projektu Ko-Ko, tvořeném duem písničkářů Koubek-Konvrzek. Tomu, kdo je oba zná, již netřeba nic dodávat, pro ty ostatní je to stejně nepopsatelné. Těm, kteří ještě neměli dost, k ránu svůj jednoduchý, ale úderný a osobitý bigbít předložili Totální výprodej koberců.

Letošní Kořen opět dokázal, že netřeba obecenstvo lákat na stále tatáž omílaná jména a že je stále co objevovat nejen v okolí naší kotliny, ale při troše chuti i v ní. Některým divákům dojem trochu pokazili své nové pravomoci si užívající celníci i někteří městští úředníci, kteří zjevně stále nepochopili, že tahle akce je něco, na co by spíše měli být hrdi než tomu házet pověstné klacky pod nohy. Ale na celkovém dojmu z festivalu, kteří mnozí diváci staví výše než všechny Brody, Trutnovy a Mezi ploty dohromady, to příliš nezměnilo.

Litoměřický kořen, Letní kino, Litoměřice, 9.-10.7.2004