Letošní červen se stal - alespoň v Česku - měsícem splněných hudebních přání. Pamětníci si na bramborovém poli užili se svatým Paulem, ti avantgardněji zaměření pak jistě nevynechali neméně legendárního Davida. Čeští promotéři však nezapomněli ani na mladší publikum, které také dychtí po možnosti vidět live své generační hrdiny. Mezi takové "skorolegendy" patří i francouzská skupina Air, která právě po Evropě propaguje své aktuální album "Talkie Walkie". Vpravdě exkluzivní a dychtivě očekávaný klubový koncert se odehrál v pražském klubu Roxy.

Air nezůstali nic dlužni své pověsti odměřených intelektuálů a hudebních aristokratů pocházejících z královského Versailles. Jean-Benoit Dunckel ("malej") ztrácející se za hradbou nejrůznějších klávesových nástrojů a Nicolas Godin ("velkej"), který si naopak po většinu koncertu vystačil s kytarou - dva decentní elegáni od hlavy až k patě v černém nahodili ihned po příchodu na pódium zasněné pohledy upírající se kamsi vysoko nad balkón (přesně jako na fotkách) a bez zbytečných úvodních řečiček spustili první skladbu "Talkie Walkie" "Venus". V sále bylo cítit velké očekávání. Čekalo se, čekalo... Ani při následující hravé pískandě "Alpha Beta Gaga" na sobě pánové nedali znát žádné emoce a neustoupili od kamenných "masek" anglických gentlemanů. Až po další hitovce z nové desky "Surfing On A Rocket", kterou Jean-Benoit odzpíval pro Air typickou angličtinou ve stylu "jsem Francouz a občas si krapet šlapu na jazyk", se po omluvě, že na pódiu bohužel nikdo neumí česky, objevil na tvářích hlavních protagonistů první letmý úsměv.

Už v téhle chvíli však několik fanoušků mělo bohužel jiné starosti. Dvě přiomdlelé dívčiny musely být doslova vyneseny z davu. Něco podobného by člověk čekal kdekoliv jinde - třeba na paralelně probíhajícím koncertě lovermana Lennyho -, ale rozhodně ne při skoro chill-outovém představení Air. Zmíněným nešťastnícím se ale určitě - i když člověk nikdy neví - neudělalo mdlo z uhrančivých pohledů hlavních protagonistů, jako spíš z naprosto vydýchaného vzduchu, který je holt při takhle našlapaných koncertech nemilým a hudební zážitek notně otravujícím společníkem. Škoda, že pořadatelé neměli tu odvahu (příležitost?) uspořádat koncert pod širým nebem. Přímo se nabízela možnost využít jeden z už "zajetých" pražských ostrovů. To by asi byla hnedka jiná káva. Hvězdičky, šplouchání vody a volný prostor, kterým by se proháněla éterická hudba Air! Ale dost remcání, buďme rádi za ty dary.

Zpět k věci. Upřímně řečeno, moc dobře vím, proč odbíhám od tématu. O tomhle koncertu se mi píše těžko. Předesílám, že Air jsou pro mě naprosto srdeční záležitost. Deska "Moon Safari" pro mě byla sladkým zjevením. Stejně tak následující "10,000 Hz Legend" považuji - narozdíl od mnoha kritiků - za skvělý počin. K "Talkie Walkie" jsem se už vyjádřil zde. Nikdo mi nemůže podsouvat, že bych tady chtěl někoho shazovat. Ale říct to prostě musím, na své milované bychom přeci měli mít ty nejpřísnější měřítka, no ne? Tedy - to úterý v Roxy žádná hudební bomba rozhodně nevybuchla. Bylo to profi odvedené, ale chyběl tomu náboj, vtip. Po většinu času jsem se proto, odpusťte mi to, docela nudil. Dokonce tak, že jsem měl čas sledovat odborné posudky na mě namáčknutých rozumbradů. Tak třeba: "Místo toho prťavýho buzíka by to chtělo nějakou pořádnou zpěvačku." Vskutku - Air si s sebou zpěvačku nevozí, což je možná opravdu trochu škoda (kulantně řečeno, Dunckel ani Godin nepředvedli nějak oslnivý pěvecký výkon), ale vzhledem k tomu, že se bez ženských vokálů obešlo prakticky celé "Talkie Walkie", šlo o logický krok. "Konečně nějakej našvih!" zaznělo pak při ojedinělé připomínce druhé řadovky "People In The City". Tady musím dát pánům částečně za pravdu. Díky působivým nájezdům bicích a decentnímu - do latiny hozenému klávesovému sólu (v pozadí se klátící hipík Dave Palmer), to byl vedle krásné instrumentálky "Talisman" opravdu jeden z prvních momentů, kdy se publikum probudilo z počínající letargie a mohlo se aspoň trochu zhoupnout v bocích. Vrcholem zklamání bylo pro mě osobně provedení na desce ohromně působivé skladbičky "Run". Ta byla celkově zvukově zahuhlaná a nevýrazná. Melodii si musel člověk skoro domýšlet.

Následně se situace začala přeci jenom obracet k lepšímu. "Tuhle znám z rádia, no jo..." To bylo slyšet při hravé hitovce "Kelly Watch The Stars" (jenom poznámka - chlape, to by mě zajímalo, co to posloucháš - samozřejmě kromě Radia 1 - za stanice?). To už se ale pomalu šlo do finále. Minimalistická "Alone In Kyoto", celkem nudně rozvedená a utahaná (tento přívlastek by - bohužel - přesně seděl k více skladbám) "Biological" a zřejmě nejprofláknutější záležitost "Sexy Boy". Po téhle naplánované sadě přídavků však přišel vrchol večera, který nechal částečně zapomenout na předchozí nemastné neslané momenty a vykouzlil na tvářích účinkujících i přihlížejících blažené úsměvy - "La femme d'argent"! Jakoby se Air najednou vyklubali z ulity a v plné parádě předvedli svou dokonale odzbrojující muzikantskou hravost, kterou u nich máme všichni tolik rádi. Publikum ihned zareagovalo a konečně si naplno užívalo (ne že by se do té doby nesnažilo bavit!) těch několik krásně prchavých okamžiků.

No a šmitec. Hodina a půl je pryč. Už cestou z koncertu jsem si pro jistotu znovu přehrál "Talkie Walkie", jestli snad nebyla chyba ve mně, ale tady problém nevězí. U Air je zkrátka moc moc těžké převést tu úžasnou atmosféru a křehounké kompozice na koncertní pódium. Důkazů, že to není nemožné, najdete jenom v podobě nadšených internetových reakcí bezpočet. Bohužel, tentokrát se to pánům dařilo opravdu jen chvílemi. Přesto to byl svého druhu zážitek. Samotní nesměle se klanící Air i fanoušci působili při závěrečné "děkovačce" spokojeným dojmem, takže co. Já sám moc dobře vím, že kdyby u nás hráli podruhé už zítra, půjdu do toho znovu.

Air, Roxy, Praha, 29.6.2004