Indies si mohou na svou pomyslnou pažbu udělat další zářez, tentokrát v podobě rekapitulujícího dvojalba autorky, zpěvačky a kytaristky Dagmar Andrtové-Voňkové "Milí moji". 2CD je vskutku reprezentativním průřezem všemi etapami tvorby této výjimečné osobnosti počínaje prvním supraphonským singlem z doby tuhé normalizace ("Holoubek" / "Chlapci na tom horním konci", 1976) a konče o dvacet let později vydanou českou podobou (tentokrát Bonton) v Japonsku realizovaného alba "Golden Gate: The Magician Guitar From Prague I."

2CD zachycuje v zásadě dvě tváře Andrtové-Voňkové: jednak tu šafránovsky folkovou ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let, jednak těžko zařaditelnou tvorbu let pozdějších, díky níž se tento fenomenální samouk stal pojmem mezi zasvěcenci všech kontinentů. Zejména pozdější zvukově a hráčsky experimentátorské kompozice by měly být pro naši hudbymilovnou obec bránou k postupnému rozkrývání mnohovrstevnaté tvorby tohoto klenotu české hudební scény. Výjimečnost jejího talentu vynikne obzvlášť ve srovnání s uměleckým vývojem jejích prvních hudebních partnerů z volného folkového sdružení Šafrán; ať už vezmeme Hutku, který sklouznul k neuvědomované sebeparodii, či stále výborného, leč trochu profesorsky chladného Mertu, uvědomíme si, že pouze východočeská rodačka (1948) dokázala opustit prostor vymezený břehy středoevropského hudebního rybníka.

A možná největší rozdíl ani tak nesouvisí s hudbou - Andrtová vždy věděla, že existují věci řádově důležitější, než je potulování se s kytarou, byť patříte k nejlepším na světě. A právě to je cítit z každého jejího tónu; naprostá upřímnost a pokora před světem, který se vymyká snadnému vysvětlení. Snad také proto se o její hudbě téměř nedá psát, aby výsledek sám o sobě nebyl zcela povrchním kupením superlativů. Ti, co již znají, nepotřebují komentář; ti, které totéž ještě čeká, jsou hodni závisti. Až sami pro sebe objeví strhující písně Dagmar Andrtové-Voňkové, jejich svět se stane bohatším. Ono objevování bude o to příjemnější, oč větší práci si v Indies dali s bookletem, který vedle textů a útržků dobových recenzí a rozhovorů přináší zcela vyčerpávající informace o všech čtyřiatřiceti skladbách dvojalba.

Na závěr dovětek pro ne zcela zasvěcené čtenáře našeho hudebního magazínu - hodnocení 10/10 náleží dle striktní direktivy šéfredaktora pouze těm albům, která - zjednodušeně řečeno - již nemohou být lepší. Asi tak.