Asi takto, vážení. David Bowie odehrál pouze o něco víc než třetinu svého regulérního koncertu. Zůstal dlužen bezpočet legendárních písní a po asi sedmdesáti minutách se i s kapelou vytratil z pódia. To bylo však asi jediné, co se dalo položit na misku vah s nápisem negativa. Vše ostatní bylo v podání tohoto těžko uchopitelného pána bez přehánění za hranicí dokonalosti. Ale popořádku.

Postem předkapely byli poctěni hanspaulští Tata Bojs, kapela, jejíž postavení na naší hudební scéně je značně výsadní. A její osmipísňový blok pouze potvrdil, že nejpozději od předposledního alba se svým jménem hodně hazardují. S Klárou Nemravovou, která jakoby vypadla z plejády Superstar II. kategorie, předvedli výkon zacílený na pubertální mládež, která hudbu vnímá vším jiným než hlavou. Pro někoho možná ideální zábava, pro autora těchto řádků po pár minutách neskonalá nuda, ať si Mardoša skákal sebevýš. Škoda, že mládenci nemohou být současně na pódiu i pod ním, třeba by jim došlo, že tohle se svým talentem nemají zapotřebí.

Po zhruba půlhodinové přestávce (vyplněné mimo jiné poslední deskou Jeffa Becka - kdo zná, ocení dobrý vkus) a několika minutách zajímavého promítání jakoby za mírně poodhalenou oponu nastoupil na strohou scénu Mike Garson, aby na klávesy zpočátku osamoceně doprovodil svého šéfa k první písni večera. Volba padla - nikoli očekávaně - na úchvatnou "Life On Mars?" (jediného zástupce přelomového alba "Hunky Dory"), která ani ve svých Kristových letech neztrácí nic na naléhavosti. Po takovém začátku nemohl být nikdo na pochybách, že má tu čest s energií nabitou kapelou, jejíž frontman je skvělý (a snad stále lepší) zpěvák a geniální skladatel. Kolikrát jsme již slyšeli o stárnoucích rockerech, kteří tu neutáhnou výšky, tu cokoliv jiného - Bowiemu stačila jedna píseň, aby vše podobné odsunul mezi trapné výmluvy. Po skvělé vypalovačce "Rebel, Rebel" a notně přitvrzené vzpomínce na spolupráci s Johnem Lennonem "Fame" (to už bylo zřejmé, že z dramaturgfického pohledu budeme svědky jakéhosi best of koncertu) přišlo modernistické zvukové běsnění ve skladbě "Battle For Britain (The Letter)" (album "Earthling") s tématicky echt britskou zadní projekcí. Po Blackově "Cactus" (Pixies jsou bezesporu vynikající, ale na tuhle verzi ani oni nemají) Bowie opět předvedl dokonalou ukázku svých pěveckých kvalit v jediném odehraném zástupci z ne zcela doceňovaného (zdravím kolegu Pavla P.) hudebního vrcholu celých devadesátých let "1. Outside" "The Motel". Následoval blok vypalovaček v pořadí "New Killer Star", oproti originálu zrychlená stadiónovka "All The Young Dudes" (i téhle písni je už třicet!!!) coby vzpomínka na Micka Ronsona a extrémně nadupaná "Reality", titulní skladba loňské Bowieho novinky.

Tvrzení, že vše zlé je k něčemu dobré, slýcháme hodně často a stejně často nám leze na nervy. Málokdy však platilo jako tento večer. Když zazněly první tóny "A New Career In A New Town" z fenomenálního alba "Low" (plodu spolupráce Bowieho a Briana Ena), zůstal autor recenze i jeho početný doprovod pouze stát s otevřenými ústy - tuhle instrumentálku přece Bowie normálně nehraje! Když pak následoval další zástupce zmíněného CD z roku 1977 "Be My Wife", navíc odzpívaný klávesistkou Catherine Russell, bylo těch překvapení nějak moc. Bohužel se nejednalo o shodu náhod - Bowie se objevil na pódiu s namočeným ručníkem a překvapenému auditoriu sdělil, že se tedy ještě pokusí, ale skřípnutý šíjový nerv mu způsobuje takové bolesti, které... prostě nic moc veselého. Ještě odzpíval hitovky z popového alba "Let's Dance" "China Girl" a "Modern Love", kterým poměrně ostrý rockový kabát jedině prospěl, aby se znovu vytratil a neobjevil se ani po úvodní instrumentální pasáži "Station To Station", načež byl koncert na deset minut přerušen. Po avizované přestávce již kapela odehrála pouze dvě písně a tím koncert pro indispozici hlavní persony definitivně skončil. Ovšem jaké to byly písně! "Station To Station" je z těch, které předběhly svou dobu a dodnes těžko hledá sobě rovných. Její koncertní podání (podívejte se na kultovní film "Děti ze stanice ZOO", kde má doslova formativní význam) je dodnes klenotem moderní hudby. I v Praze Bowie a jeho letitý parťák Earl Slick (který se nakonec na legendárním stejnojmenném albu podílel) předvedli, jak vypadá hudební vizionářství skloubené s výjimečnou dávkou skladatelské invence a dokonalou hráčskou technikou. Zvukové orgie tohoto drogového eposu byly vystřídány notně aplaudovanou "The Man Who Sold The World", opět lepší než na desce (rok 1970), během níž Bowie sedící na barové stoličce evidentně přestával zvládat své zdravotní problémy a po jejímž skončení se kapela podruhé a bohužel s konečnou platností odebrala bez větších řečí do zákulisí.

Koncert tak skončil po sedmdesáti minutách čistého času. To je opravdu málo, ovšem obrátíme-li základní tvrzení marxistické dialektiky, pak tento večer kvalita přerostla v kvantitu. Bowieho výkon byl přes ke konci jasně viditelné problémy takový, že se těžko hledají i superlativa. Snad můžeme věřit, že slova o mistrově brzkém návratu do Čech nebyla jen mlácením prázdné slámy. Umělců (nikoliv pouze muzikantů) Bowieho formátu totiž po Zemi mnoho nechodí.

David Bowie, Tata Bojs, T-Mobile Aréna, Praha, 23.6.2004