Troufám si prohlásit, že neexistuje naprosto nikdo, kdo by poslouchal rádio a přitom ještě nestihl zaslechnout singl "Praha" šumperské skupiny O5 & Radeček. Některým posluchačům se Radečci zběsilou rotací této písně mohli zatraceně lehce znechutit, jiné publikum určitě získali. Jak donedávna neznámá regionální kapela, která deset let působila zakopaná kdesi v podhůří Jeseníků, vnímá náhlou popularitu, zájem médií a vůbec to všechno kolem? Nebojí se, že se "Prahou" nakonec znechutí zcela všem? A opravdu není ničím jiným, než další sestavou sladkých hochů pro dospívající slečinky? Na to všechno a mnohé jiné jsem se rozhodl zeptat jednoho z nich, usměvavého, snad dva metry měřícího basáka Ondřeje Poláka, v kapele a fanoušky přezdívaného Cibule. Rozhovor proběhl po jednom z četných radečkovských vystoupení, jež se odehrálo poněkud netradičně v átriu knihovny ve Žďáře nad Sázavou. K zábavnému, energickému a jistě vyčerpávajícímu koncertu pro nacpaný dvorek, který zaplatil pouhé dobrovolné vstupné, jsem se vrátil hned v první otázce.

Člověk by řekl, že ve vaší nynější pozici si už budete diktovat podmínky, výší vstupného a vy jste přitom hráli pouze za benzín. Jak často něco takového děláte?

My jsme si vždycky, když nás někdo vzal na akci, na kterou nás jako neznámou kapelu brát nemusel, říkali, že to jednou, až budeme slavný, otočíme, že si pro tu radost zadarmo zahrajeme. Tady na Žďársku jsme se za těch deset let, co existujeme a jezdíme sem, spřátelili se spoustou lidí a kapel, takže když jsme dostali nabídku, neváhali jsme se to těm fanouškům, co na nás chodili i dřív, oplatit. Například poblíž Křídel (tj. nedaleko Žďáru n. Sáz. - pozn. aut.) se koná každoročně festival, kam jsme už jako neznámá, regionální kapela díky jeho organizátorům jezdili, takže letos chceme zahrát relativně za hubičku. Navíc hrajeme na akcích pro domy dětí, vydáváme pro ně časopis, takže jsme na takový aktivity docela zvyklí.

Pociťujete nějak náhlou popularitu na vlastní kůži?

Ani ne, v Šumperku se navzájem všichni známe, jako Radečky nás tam mají zafixovaný léta a léta, takže tam na nás nikdo moc zajímavýho nevidí. Dělá nám ale třeba problém zajít si po konzíku do hospody, protože samozřejmě nechceme být za hvězdy a tak nevíme jak říct ne fanouškům, který mají tendence furt nás na něco zvát. Představ si, že máš v sobě pět pivek, chystáš se pomalu domů, protože už to je tak akorát a teď někdo přijde a začne objednávat panáky. Má to samozřejmě i světlý stránky. Teď jsme byli na filmovým festivalu ve Zlíně, kde jsme vůbec nepočítali s tím, že bysme mohli zapadnout mezi lidi jako je Donutil, Vetchý nebo Bohdalová a překvapilo nás, že nás poznávali a měli radost, že si s náma můžou pokecat.

Jak přijímáte kritiku? Mrzí vás to, nebo si to spíš nepřipouštíte?

My si naopak myslíme, že těch posílání do prdele je pořád ještě málo na to, jak na jistej druh lidí můžeme působit. Teď mluvím o těch, co nás neznají tu dobu, co fungujeme, nevidí těch deset let práce a slyší pořád jenom tu "Prahu" a vidí ty blbečky s hvězdama. Divím se, že když přijedeme na rockovej fesťák, vítají nás tam s potleskem, i když můžeme působit spíš jako nějakej boyband. Já osobně bych třeba nadával víc, ale většina lidí i muzikantů se k nám chová překvapivě dobře.

Co vás na českém šoubyznisu překvapilo?

Já jsem si vždycky myslel, že když natočíš desku a pak třeba vyhraješ v Esu, zboří se svět. A když nás teď hrajou na MTV - což kdyby mi někdo řekl před dvěma rokama, budu si myslet, že mu hráblo - přijde mi to zcela přirozený. Ani na tom vydavatelství to není jak v těch filmech, že by ti všechno diktovali a tys byl jenom bezbranná loutka. Normálně tam přijdeš, ty lidi se tě zeptaj, co chceš nasadit do rádií, domluvíte se a v pohodě.

Jak popularitu nesou vaše partnerky? Nevadí jim ta spousta fanynek a neustálá zaneprázdněnost?

No já s bráchou jsme spíš vyznavači hesla, v každým přístavu jiná loďka (smích), ostatní tři kluci holky mají, ale já ti teď asi stejně musím říct, že jsou věrný nebo tak něco (smích).

Máte spoustu zamilovaných nabídek ke schůzce. Už jste nějakou přijali?

Asi bych to neměl říkat, ale je pravda, že holka, která tě nějakým takovým způsobem uhání asi nebude úplně vhodná partnerka, ale na druhou stranu, my ty fanynky potřebujeme, protože pro nás hlasujou do hitparád, kupujou si cédéčka. Ať si tady klidně každej hraje na alternativní borce, co na Eso serou, ale dokud jsme nebyli vidět a slyšet, neprodalo se skoro ani jedno album a za takovejch okolností by nám firma další desku nevydala. V tomhle nás drží nad vodou právě tyhle šestnáctiletý holky, co posílaj hlasy, takže ve vší slušnosti odepisujeme a jsme za ně rádi.

Myslíte na tento typ publika když píšete písničky? Jinými slovy, je pro vás jejich spokojenost primární věcí?

Vím, na co se ptáš, ale odpovím ti trochu jinak. Každej z nás hrál deset let v komorním orchestru, Radeček studuje na vejšce housle a tak víme, co udělat s tónem a víme o čem je harmonie. Když skládáme písničku, často vymyslíme super složitý sólo, kterým bysme tuhle zkušenost dali najevo, ale pak to stejně musíme zavrhnout, protože by to moc lidí nevzalo. A není to jenom o počtu spokojených lidí, prostě chceme hrát melodickou muziku - tím zase nemyslím podbízivý odrhovačky - a ty složitosti si pak vynahradíme třeba v tom orchestru. Prostě chceme dělat písničky, který si s náma lidí můžou zazpívat. A to taky není úplně nejlehčí. Jeden kritik o nás napsal, že neumíme nic jinýho, než natočit desku plnou rádiových melodií. To ale přece taky dá dost práce, ne?

Velká část úspěchu je přisuzována neokoukanosti, na druhou stranu v poslední době zníte ze všech stran. Nebojíte se trochu v souvislosti s "Prahou" toho, že byste se mohli okoukat či dokonce znechutit?

Trochu jo, hlavně se bojíme, že bysme se mohli stát kapelou jednoho hitu. Vem si Satelit Kanibal, od písničky "Šťastnej jako blecha" o nich nebylo slyšet, takže zas tak jednoduchý, jakože bysme po "Praze" uspěli už se vším, to není. Těch obav je víc, bojíme se třeba, aby se z nás nestal podbízivej boyband, ale taky se bojíme, abysme se dobře prodávali a mohli tím pádem natočit ještě nějakou desku. To s tím okoukáním je docela složitá věc, už nám například několikrát volali ze "Zlatý mříže", že by nás do toho pořadu chtěli a my - protože se to snažíme aspoň trochu omezovat - museli odmítnout. Byli jsme svědkem toho, jak naše gramofirma šla za rádiovýma promotérama, aby už nehráli "1970", protože na ty lidi už to pak má opačnej efekt, a bojíme se, aby se to nestalo i nám. Na druhou stranu se zase někde objevit musíme, protože pořád to svý místo jistý nemáme a je potřeba se stále připomínat.

Máte smlouvu na čtyři desky. Kdy můžeme čekat novou?

V současný době natáčíme demáč, máme čtyřicet nových písniček, ze kterých pak vybereme dvanáct nejpovedenějších na desku, na podzim jdeme do studia a v únoru 2005 bude nová deska.

Bude znít stejně jako "Na pokraji slávy"?

O tom právě přemýšlíme, jestli ten zvuk třeba neudělat víc demáčově, aby to znělo jako garážová, studentská muzika, nebo jak to vůbec vyřešíme. Lákají nás hodně experimenty s elektronikou a podobný věci, ale pořád se ještě nemůžeme rozhodnout, jestli je už teď ta pravá doba nebo není. Už máme ale jasno v tom, že bysme se na tom albu chtěli hodně věnovat seriálům - Profesionálové, Beverly Hills a tak. A taky chceme hodně zlepšit texty.

Takže s texty písní aktuální desky nejste spokojeni?

Tak to zas ne, ale je pravda, že jsme je psali tím stylem, aby to pasovalo do melodie, a smysl byl až druhořadej. Proto nás pak nebaví, když někdo přijde a začne se šťourat ve smyslu tý a tý písničky. Přišla za náma třeba paní ze spolku na obranu žen a začala se vyptávat na "Prahu", že zpíváme o znásilnění nějaký holky, tak kde a kdy se to stalo, kdo to byl a tak (smích). U tý nový desky jsme se snažili, aby to dávalo aspoň nějakej smysl, protože přeci jen, píšeme to pro mnohem větší publikum, než jsme měli před pár lety.

Už jsi zmínil, že se "Praha" dostala do MTV. Když člověk začne zaznamenávat podobný úspěch, začíná většinou uvažovat, kam až by to ještě rád dotáhnul. Máte jako kapela nějakou nejvyšší metu, na niž si pomýšlíte?

Tak ta MTV je věc, který jsme dlouho nemohli uvěřit a ještě dneska, když to někomu říkáme, tak si myslí, že nám hráblo. Deset let jsme jako regionální kapelka doufali, že jednou se nám podaří vydat desku a vyšší cíle jsme neměli. Najednou máme desku, smlouvu na další tři, zvou nás do televize, na koncerty, kterejch děláme dvacet do měsíce, a to už je trochu nad rámec toho, o čem jsme snili. Třeba teď nedávno jsem dělal rozhovor do Reflexu. Normálně si reju doma na zahrádce a najednou volá Honza Dědek, že chce malý interview - to ti fakt spadne rýč a řekneš si, ty vole, vždyť já si to kupuju deset let, hltám to a teď Honza Dědek z Reflexu, že chce rozhovor (smích).

V plánu je třetí klip "Máci". Prozraď nám k němu něco blíž.

Celý to natočíme v Šumperku na digitál a co se týče děje, myslím, že to bude docela sranda. My totiž, když se někde opijeme, začneme stýkat schody, jestli to znáš. To si hlavou dolů lehneš na schody a přes pohyb ramenama se lopatkama suneš z těch schodů dolů, do hlavy ti jde krev a je to hrozná zábava, to si někdy zkus (smích). No a v tom klipu právě chceme stýkat schody a vychytat to třeba do tý podoby, že by jeden stýkal dolu, druhej nahoru a různě bysme se tam míjeli, no uvidíme.

Hodně často jste přirovnáváni ke kapelám typu Kryštof či Ready Kirken. Máte nějaký český hudební vzor?

To asi nemáme. Ale je logický, že když se objevíš jako neznámá tvář, nějak tě přiblížit musej. Než přišli Kryštof a Ready Kirken, přirovnávali nás k takovým kapelám jako Mňága a Žďorp. Je to o tom, že hrajeme tříakordový, melodický refrény, takže ti to často někoho připomene. Když jsme ještě nebyli známý a zrovna nějak začínali Kryštof, chodili za náma kamarádi a oznamovali nám, že tu naši "Lolitu" už hrajou i na Evropě 2, a my jim museli vysvětlovat, o koho vůbec jde. Proto nás pobavilo, když nám nedávno Richard Krajčo říkal: "Hele, kluci, fakt vás nechci nasrat, ale už mi několik lidí říkalo, že ta "Praha" se nám moc nepovedla." Dokonce jsme kvůli Kryštofům museli měnit písničku, protože jsme, aniž by jsme tomu chtěli, měli dost podobný refrény.

Kupujete si desky?

Dřív jsme si je kupovali hodně, ale teď se to kvůli těm cenám moc nedá. Naštěstí máme to naše vydavatelství, kde škemráme o všechno, co nám tam padne do oka. Dost jsme si třeba oblíbili Nelly Furtado, hodně dobrá je taky nová deska Ready Kirken.

Co děláte, když se nevěnujete hudbě?

Já jsem novinář, bubeník Kamil byl na pracáku, už ho ale vyhodili, protože hraje s náma, je často na očích a byl jim podezřelej (smích)... Ale jinak jsme pořád spolu, když hrajeme fotbálek, když jedeme na konzík a už jsme na sobě v podstatě závislí.

A to si nelezete na nervy?

My jsme spolu vyrůstali, takže se v podstatě nemáme čím překvapit, navíc, když někdo někoho naštve, tak to v sobě nedusíme, ale rovnou si to vyříkáme. Kolikrát na sebe i sprostě řveme, ale vzápětí jdeme hrát ten fotbálek a je to v klidu.

Nějaké slibné plány do budoucna?

Na 2. a 3. červenec chystáme dva koncerty v Šumperku, který budou přímo na střeše divadla v centru města. Nejdřív měl bejt ten koncert jenom jeden, ale byl tak velkej ohlas, že jsme se rozhodli zahrát dvakrát. Celý to bude unplugged, hrát se budou věci z chystaný desky, takže by to mohlo bejt pro ty lidi zajímavý.

Díky za rozhovor, ať se daří!