Tak jako "The Raven" - poslední Reedova studiovka z loňského roku, není tak docela normální album, není "Animal Serenade" tak docela normální živák. Ale v žádném smyslu slova by toto konstatování nemělo mít pejorativní přídech. Pokud je totiž "Animal Serenade" něčeho důkazem, pak Reedovy geniality a nekřečovitého nadhledu, který má nejen nad písněmi ale i sám nad sebou. Nejvíce se nabízí srovnání se záznamem z londýnské Royal Festival Hall, který pod názvem "Perfect Night Live In London" vyšel v roce 1998; případně ještě přímo s živými vystoupeními Reeda v Praze. Od obou případů se ale "Animal Serenade", nahraná v losangelském klubu Wiltern, liší radikálně. Výběrem písní (sahá až k úplným kořenům - kromě četných příspěvků od Velvet Underground zalovil také třeba na "Berlinu"), muzikantskou sestavou a vůbec atmosférou se jedná o dva diametrálně odlišné zážitky, přesto oba velmi autentické.

Reed se prvořadě obklopil zcela netradiční sestavou. Z původního ensemblu, se kterým jezdívá už léta, si ponechal pouze druhého kytaristu Mikea Rathkeho a Fernanda Saunderse s baskytarou. Místo bubeníka Tonyho Smithe - člověka, který se na výrazu Reedových studiovek podílí tak z poloviny, přizval cellistku Jane Scarpantoni a zpěváka Antonyho, oba známé z "Ravena". Chybí tedy dominantní rytmika (umělohmotné bicí, které místy Saunders simuluje na padovém drumulátoru, by se snad neměly počítat vůbec) a navrstvily se nové plochy. Celkový výraz je vedle "Perfect Night Live In London" méně ostrý, neupravenější, zašpiněnější.

Svým způsobem se, i když je to tvrzení hodně odvážné, "Animal Serenade" přiblížilo duchu Velvet Underground. Jednak nástrojovým složením - hlavně syté plochy cella, které Scarpantoni umí vyprovokovat až k eruptivnímu chaosu, pak velmi uvolněnou, řeklo by se až mejdanovou atmosférou. Nebývá zvykem, aby Reed zastavoval písničky, zkoušel na místě vymýšlet nové aranže nebo hecoval publikum k hlasitým odezvám. No a to, že do setlistu zařadil fláky typu "Venus In Furs", "Sunday Morning", "All Tomorrow's Parties" (zde je syntetický funky(!) rytmus výjimečně ústrojný), "Candy Says" nebo "Heroin", je snad zbytečné jakkoli komentovat.

Jediný prvek, který onoho velvetovského ducha trochu narušuje, je vysoký, bezmála operně školený hlas Antonyho. Je ještě vcelku příjemným osvěžením ve většině doprovodných vokálů, v sólových výstupech je jeho bezchybnost a "načinčanost" pro celkovou náladu spíše naškodu. Reed říká, že "Candy Says" přenechává celou Antonymu kvůli tomu, že je těžká a sám by ji nezvládl tak čistě. To, kam ji však posunul Antony, je na hony vzdáleno původní, třebaže o poznání rozostřenější podobě.

I jeho přítomnost je ale důležitá pro celkové vnímání "Animal Serenade" jako zcela unikátního, těžko opakovatelného, patrně velmi spontánně vzniklého, ale také geniálního experimentu. Takových umělců, kteří by s rizikem totálního komerčního propadu byli ochotni zcela zbořit koncepci, ke které se po letech dopracovali, a na místě stvořit nové základy, není mnoho.