Původem operní pěvec, posléze muzikálový démon a lamač srdének paní a dívek Daniel Hůlka, na druhé straně rocker k pohledání, kytarový mág, ale také vynikající skladatel filmové hudby Michal Pavlíček - to je spojení, které bych si ještě před rokem nedovedl představit ani v nejdivočejším snu. Nicméně stalo se a zda z desky nazvané "Dílem já" vzešel opravdu sen nebo naopak noční můra, se můžete dočíst v naší recenzi.
Představovat nějak oba hlavní protagonisty tohoto projektu, tedy Daniela Hůlku coby hlavního pěvce a Michala Pavlíčka, takto stěžejního skladatele, hráče na většinu nástrojů na desce slyšených, aranžéra, zvukaře a producenta v jedné osobě zřejmě není potřeba. Dalšími důležitými personami do party byl Pavlíčkův syn Michal junior, který nahrál téměř k celé desce bicí, skladatelka, klavíristka a zpěvačka
Michaela Poláková aneb Pavlíčkem nedávno objevený talent, a v neposlední řadě
Jan Sahara Hedl, z jehož pera vzešly všechny texty na albu.
Abych pravdu řekl, jak nepatřím mezi příznivce Daniela Hůlky (ač jeho pěvecké umění uznávám), tak jsem velkým obdivovatelem Michala Pavlíčka snad ve všech jeho hudebních polohách od Pražského Výběru a
Stromboli až po
BSP nebo jeho filmovou a seriálovou hudbu (takový "Konec velkých prázdnin", to bylo posloucháníčko). A tak jsem byl velice zvědav, co z této spolupráce může vzejít a těšil jsem se na muzikantský bonbónek. Bohužel, nedočkal jsem se. Zcela pochopitelně je deska formálně perfektní, bez jediného kazu. Ovšem že Hůlka zpívá skvěle, že Pavlíček umí skládat a hrát a že se obklopuje spolupracovníky stejně profesionálními jako je on sám, to každý ví. Nicméně album jako by nevědělo, proč či pro koho vlastně vzniklo. Příznivci Daniela Hůlky jej předpokládám nerozdýchají - tak poslechově náročné melodie a aranžérské pikanterie pravděpodobně nedocení a budou se nudit. Naproti tomu fanoušci Michala Pavlíčka budou zklamáni nijak objevným či převratným, většinou v líném (nikoli pomalém či volném, ale vskutku líném) tempu se valícím popíkem, kdy jedna píseň až na dvě tři výjimky splývá neslaně nemastně s druhou, tudíž se budou nudit též. Kdeže konce jsou famóznímu, originalitou a neotřelými nápady jiskřícímu pop-rocku z dob
BSP. Jak Pavlíček, tak Poláková se snažili ve většině případů vyhnout parketě, na které je Hůlkovi nejlépe, čili mohutným klenutým melodiím, ve kterých naplno předvádí svůj jistý a mohutný hlas, a tak zpěvák zní tak nějak upozaděně, skřípnutě, jako by nevěděl, co s tím hlasem vlastně dělat, když jsou noty pro něj takovou hračkou. Paradoxně nejvíc se do uší drápkem zaklesne "Prázdnej motel", což je jediná typicky hůlkovská monstrózní skladba.
A co texty, možná se zeptáte, vždyť
Jan Sahara Hedl je jeden z nejuznávanějších textařů u nás. Bohužel, nelze o nich říci nic moc odlišného od hudby. V textech byste lupou, a stejně možná marně, hledali formální, veršotepecké či rytmické chyby. Ty zkrátka textař Hedlova formátu nedělá. Ale jsou to bohužel jen slova, slova, slova. Ono se to rýmuje, ono to skvěle sedne k notám i do rytmu, ale nikde nápad, nikde příběh, nikde žádný mrazivý pocit při poslechu či četbě, který napovídá, že teď je sděleno COSI. Spíš pouhá snůška lahodně znějících, náhodně poskládaných slov, tvářicích se marně mírně surrealisticky, maskujíc tím svojí mizivou výpověď. Vrcholem zoufalství je pak jediná převzatá píseň alba "Hej, už se to blíží", původně hit Neila Diamonda proslavený zejména filmem "Pulp Fiction" zvaný "Girl You'll Be A Woman Soon". Verše
"...už se to blíží - víš / Chtěj v oknech mou dlaň / Hej, stáváš se kočkou - víš / Chtěj, ať jsem to já / Jdu zmatenej stále / Pro celej svět / A všechno co roste / Mi uříznou hned" hovoří sami za sebe. Jen se děsím představy toho řezání...
Zkrátka máme co do činění s formálně dokonalou, ale také nebývale nenapadnutou a zpátky se držící deskou, která je prosta jakékoliv invence či hledání a zdravého riskování. Profesionální a chladné pusto a prázdno.