Už na předávání letošních cen Grammy se dalo vytušit, že se něco podstatného okolo Prince chystá. Jeho vystoupení společně s Beyonce Knowles bylo nejenom jedním z největších překvapení večera, ale snad i vrcholem. Za pár týdnů na to se objevila v tisku zpráva, že Prince se dohodl se Sony Music a vydá zbrusu novou desku, která bude dostání opět všude a nejen na internetu. Poslední dvě desky "The Rainbow Children" a "N.E.W.S" a živák "One Nite Alone…Live!" byly k dostání pouze na stránkách NPG music clubu. Pokud tedy vynechám výběr "The Very Best Of Prince", posledním Princovým albem, které bylo možné koupit v normálním kamenném obchodě, bylo "Rave Un2 The Joy Fantastic" z roku 1999, což už je poměrně dost dlouho. Po takové době už musí být fanoušci řádně natěšeni. Nová deska "Musicology" je konečně na světě a Prince se s ní vrací na výslunní žebříčků a hlavně také na koncertní pódia. Jeho turné po Americe je asi nejočekávanější hudební záležitostí tohoto léta.

Prince nepojmenoval nové album "Musicology" zcela náhodou. Nové album je v podstatě průřezem snad všech stylů, kterých se někdy dotkl včetně swingu, jazzu, blues i soulu. Hlavní ovšem pořád zůstává funky, na které se všechny ostatní styly pouze nabalují. Všechny písničky si Prince napsal, zaranžoval a vyprodukoval sám. Na to jsme již od něj zvyklý. Jaké si to uděláš, takové to máš. Co se týče muzikantů, tam už je to trošku pestřejší, i když pět písniček si nahrál zhola sám. Na zbytku si nechal pomoci a z těch velkých hvězd mohu jmenovat dvě. Prvním je Maceo Parker, který s tímto hudebním Napoleonem pracuje celkem často. Druhý host je už o něco zajímavější. Je jím skvělá holandská saxofonistka Candy Dulfer, kterou zná české publikum více než dobře. Koncertovala zde již třikrát a pokaždé s velkým úspěchem. Na "Musicology" si střihla jak saxofonové party, tak i sem tam nějaký hlasový. Dobrou zprávou je, že se Candy objeví i na chystaném Princově turné a ne jen v roli předskokanky. Horší zprávou je, že se Prince prozatím nechystá do Evropy.

Prince v posledních několika letech určitě neskládal hudbu na první poslech. Jeho alby se prostě posluchač musí doslova proposlouchat. Například "Musicology" zní zprvu docela progresivně až trošku nestravitelně. Jak člověk jede desku po třetí nebo po čtvrté dokola, začne nacházet její půvab. Toto neplatí samozřejmě pro všechny písničky. Například titulní "Musicology", která se stala po právu prvním singlem, je hit jak poleno. Princův zpěv doprovází velmi jednoduchý kytarový motiv, do kterého se občas vloží jiný nástroj. Dle mého názoru tento funky song vyzní obzvlášť dobře naživo. Velký vliv Jamese Browna, Princova idolu, je znát v druhé "Illusion, Coma, Pimp & Circumstance" a samozřejmě nejen v ní. Ten se vine celou deskou jako červená nitka. Další v pořadí je "A Million Days", ve které se vrací o nějaký čas zpět. Oproti ostatním by se tato písnička dala označit za baladu, ale já bych ji spíš přiřadil někam k "Diamonds And Pearls". "A Million Days" může mít velké hitové ambice, protože jako jedna z mála patří k těm melodicky jednodušším. Řádná dávka funky a groove, umocněná zpěvem a saxofonem Candy Dulfer, je v "Life 'O' The Party". Jamování Prince a Candy je natolik skvělé, že doufám, že jejich spolupráce jen tak neskončí. Následující soulová "Call My Name" je už typickým příkladem Princovy pomalé balady. Tahle písnička mi připomíná některé věci z desky Babyface "The Day". Do pop rockových vod doplula "Cinnamon Girl", v které si můžete vychutnat Princovo kytarové umění. "What Do U Want Me 2 Do?" zní trošku jako mix starších věcí Michaela Jacksona a Prince. Chvíli soulová, chvíli jazzová zkrátka taková všehochuť, ale rozhodně po takové, ze které by se vám udělalo špatně. Povedená je i plná a konfliktní "The Marrying Kind" zatímco "If Eye Was The Man In Ur Life" je nejhorší věcí, kterou na "Musicology" najdete. Tato nudná písnička by mi na desce určitě nechyběla. Připomíná mi některé Princovi nepovedené projekty z osmdesátých let. Z výčtu stylů, kterých se Prince dotkl chybí ještě blues a to je případ výborné "On The Couch". Obrovský klid v duši se rozhostí po jejím poslechu snad každému. On Prince vůbec na konci desky znatelně zvolnil. Totiž ani "Dear Mr. Man" nepatří k nejrychlejším, ale za to patří k tomu nejlepšímu, co na lze na "Musicology" najít. Má trošku jiný zvuk, za který nejspíš může shake Sheila E. a jistý vliv mají určitě i emotivní kytarová sóla Rhondy Smith. Závěrečnou kytarovou "Reflection" už zvládl Prince naprosto sám. Po hodně dlouhé době ho vidím pouze s akustickou kytarou a docela mě mrzí, že ji nebere do ruky častěji, protože to zní velice dobře.

"Musicology" je Princovým pohledem na hudební historii. Nedá se o něm ovšem říct, že by se vracel v nějak obzvlášť velkém stylu. Spíš se jedná o takové lehce nadprůměrné Princovo album, což by u některých interpretů znamenalo v podstatě geniální desku. Ovšem od Prince se již očekává, stejně jako například od Michaela Jacksona, naprostá bomba a to se o této desce říct nedá. Prince už zkrátka napsal a nazpíval lepší věci. Kdybych ale srovnával s předchozím "Rave Un2 The Joy Fantastic", pak tato deska je určitě o pár tříd výš. Ovšem mám takový pocit, že například u nás se tato deska moc nechytne, protože nejde přímo k posluchači ale naopak posluchač si v ní musí hledat sám. Na závěr snad jen malá poznámka. Doufejme, že u dalších alb se opět Prince dohodne na distribuci s nějakou nahrávací společností, protože by byla škoda, být ochuzeni o jeho nahrávky, což "Musicology" dokazuje.