Kdo zná Krucipüsk z koncertů, ví, jaký ďábel zpěvák Tomáš Hajíček je. Přitom zbytek kapely jsou docela normální lidé, včetně René Rypara, čerstvé posily Support Lesbiens. Když se ovšem tato partička sejde ve studiu, vyprodukuje většinou hodně zajímavou a hodně tvrdou muziku. Nově-opět si ji pod svá křídla vzala velká společnost (stejně jako v minulosti to je EMI) a liberečtí kytaroví bukanýři, asi ve snaze dokázat pražským nabubřelcům jejich šedý zákal, srazili v jeden všechny své umělecké proudy, nasáli atmosféru sudetských hvozdů a vyběhli vstříc otevřeným myslím tuzemských rockových fandů. Jestli k vám doběhnou, koukejte se k nim chovat slušně, protože co je doma, to se počítá, a zvlášť, když to je luxusní materiál. Materiál syrový, drásavý, opravdový, vyšlechtěný a tak nějak vypiplaný.

Tomáš Hajíček není jen démonicky charismatický lídr, on je také důmyslným zpěvákem, který si s posluchačem pohrává a dává mu hodně prostoru pro vlastní představivost. Asi nejlepším příkladem toho je píseň "Belzebub Disco", která začíná jako zastydlé popové retro, jež se v refrénu promění v pekelnickou metalovou jízdu. Hlavním rarachem přitom je Hajíček, který nejprve imituje gottovské árie, aby se vzápětí zlomil do úsečného pokřiku. Zmíněná píseň dobře dokumentuje také práci Krucipüsku s aranžemi, které nezřídka vyztužuje orchestrálním podkladem a backroundovými vokály. Ty vyzdvihují základní schéma hudby, jež jakoby postrádá ústřední melodii. Krucipüsk se čitelně hlásí k hardcoreovým počátkům, písním jako "Druide!", "Bič" nebo "Cesta" vládne sborový pokřik, znásobený rozlehlostí Hajíčkova projevu. Nemelodičnost je však pouze zdánlivá, resp. nekompletní, neboť jak "Belzebub Disco", tak "Láska je kurva" jsou ukázkové pecky rockových tancovaček.

Pro formaci ale melodie a potenciální líbivost není určující, Krucipüsk apelují na posluchače, který se neobává syrovosti a poctivého rock'n'rollu. "Druide!" je album, které je cítit opravdovostí na sto honů; dlouho se mi do ruky nedostala "velká" česká deska, která by splňovala i ta nejpřísnější rocková kritéria. Každá její položka šlape a vzájemně se doplňují, nikde nic neskřípe, všech deset písní má své místo, ani jediná není slabší, není navíc. Dost možná, že jedenáctá píseň by byla na obtíž, takhle je "Druide!" přesné jako švýcarské hodinky. Krucipüsk na něm rozjeli podivuhodnou stoner-rockovou poklonu hardrockovým milcům.

Byli to Flood, kdo mi uhranul stejně jako Krucipüsk. Liberečtí rockeři zužitkovali mnoho let své existence jak po hudební stránce, tak po stránce lyrické, takže tajuplná atmosféra keltských zákoutí a středověkých šarvátek se neline pouze z graficky bezchybného bookletu od Maťa Mišíka. Textař Hajíček se nenechává strhnout levnou vulgaritou, inklinuje ke svérázně pojaté poezii, ve které není prostor na zbytečná slova ("Zlý, dobrý, hořký, sladký, černý, bílý / Je to boj / Ale krásnej!" - "Láska je kurva"). Tak se to má i s hudbou, ačkoli jsou Rypar a spol. skvělí muzikanti, svému talentu dávají propuknout pouze výjimečně a i tehdy jejich sólo přesně zapadne do tříminutové struktury. "Druide!" je prostě záviděníhodná deska. Krucipüsk si s ní pohráli, obalem počínaje, hudbou a texty konče. Hodili tak konkurenci rukavici, která půjde jenom stěží zdvihnout, protože srdce a nápady se v ringu válejí málokdy.