Dokonalé popové album. Tak dokonalé, že jej popový trh navyklý na totální průměr nemůže nikdy zcela docenit. Tak dobré, že ho to odsuzuje k tomu, aby si ho užívala jen hrstka těch, kteří jsou schopni přiznat kvalitu i chytlavé hudbě a přitom chtějí více než málo. Tak bych charakterizoval debutové album skupiny Scissor Sisters. Je jich pět, mají ujetá jména jako z komiksu (Babydaddy, Paddy Boom, Jake Shears, Ana Matronic a Del Marquis), oblékají se jako výstřední rockové hvězdy a dělají hudbu, která se dá těžko zařadit do stylových škatulek. Scissor Sisters jsou z New Yorku a to není jen tak obyčejná hudební adresa. Tím budiž řečeno, že jsou součástí kulturního tavícího kotle kosmopolitního velkoměsta. Trochu přesněji navazují na místní slavné žánry z minulosti jako disco music, glam rock nebo garageový rock a to prosím všechny, jakkoliv se vám třeba zdají být v opozici. Jejich debutové bezejmenné album je jako listování hudební encyklopedií, ovšem samozřejmě mnohem zábavnější.

Scissor Sisters se neobjevili náhle, jak to vypadá. Pilně koncertovali a pilovali svůj styl a debut si odbyli na soundtracku k filmu "Hotel Pelirocco". A hned vytáhli těžký kalibr v podobě "Comfortably Numb". Posledních pár týdnů bylo těžké si této skladby nevšimnout. ale pokud se vám to přesto povedlo, vězte, že jde o předělávku pecky Pink Floyd (najdete ji, pokud se nepletu, na "The Wall") v disco aranži s vokálem, který hodně připomíná Bee Gees. Pro někoho nebetyčná blasfemie, pro další óda na hudební radost. No, schválně si tipněte, co si myslím já! Frekvence hratelnosti této skladby v některých rádiích vás možná odrazuje pustit se do Scissor Sisters hlouběji, ale věřte mi, že jejich debutové album nabízí ještě mnohem více. Jako kdyby každá skladba byla z jiného hudebního univerza. "Take Your Mama Out" je Elton John ve svém nejblyštivějším oblečku z 80. let (než ztloustl a přestal tancovat), "It Can't Come Quickly Enough" je přemýšlivá epická hudební pyramida ala Pink Floyd, následná "Return To Oz" připomene melancholické disco z konce jeho nejslavnější éry, "Tits On The Radio" se odvolává na post-punkovovou taneční horečku, "Filthy/Gorgeous" jsou Village People střižení Sex Pistols, "Laura" je superchytlavý pop bez negativních konotací, a tak bych mohl pokračovat. Už dlouho jsem neslyšel desku, ve které by kterákoliv skladba mohla s klidem vyjít na singlu. Stopáž je sice neobvykle krátká (asi jako popové desky 80. let), ale děje se tam tolik věcí, až tomu sami těžko budete věřit.

Fascinace koncem 70. let, dobou, kdy se disco, punk, funk i raná elektronická hudba slévala v tavícím kotli kosmopolitního New Yorku do těžko definovaného hudebního stylu, je v současnosti na pořadu dne. Skupiny jako Yeah Yeah Yeahs, Electrix Six, ##!!!###, Dandy Warhols nebo producenti The DFA (The Rapture, LCD Soundsystem) vracejí dědictví této důležité epochy do dnešní hudby a oživují jak skomírající taneční scénu, tak do sebe zahleděný rock. Scissor Sisters v sobě ale mají zdaleka nejsilnější hitový (a tedy i komerční) potenciál. Podobně jako Fisherspooner (že už si na ně nikdo nevzpomene? Ale to je přeci moc smutné!) se oblékají do blyštivých oblečků a jejich koncert prý připomíná módní přehlídku. To všechno, samozřejmě v tradici glam rocku, kterou svého času vyznávali i takoví velikání jako David Bowie, Lou Reed nebo Elton John. Ti všichni jsou v tomhle albu někde zavření, vystrkující své růžky. Scissor Sisters jsou prostě typický produkt newyorské klubové scény, jejich nástup vystihují nejlépe slova jako hype, trendy, stylish, pro které v češtině těžko budeme hledat nezatížené překlady.

Dobře, je to přece jen příliš retro na to, abychom "Scissor Sisters" oslavovali jako desku, která předznamená směřování popu v budoucnosti. Dost možná mají pravdu v The Guardian, kde předvídají, že jejich kariéra vydrží tak do Vánoc, a pak už po nich neštěkne ani pes. I přesto by byla chyba na chvíli se s nimi nebavit a neradovat se. Scissor Sisters je hudba bez mindráků, takže pokud taky žádné nemáte, určitě pochopíte, která bije. Tak rychle, jak to že tu desku ještě nemáte?