Sedím ve vlaku. Zpoždění dobrých čtyřicet minut. Je 19:50 a vlak stojí. Kolín. Narvané kupé. Projíždím časopisy, ale hlavou se mi míhají obrazy. Záblesky - modrá uniforma, ukřižování, nádražácké plácačky plácají, štípačky štípají... Ehm, jízda vlakem má v sobě něco hodně zvláštního. Napětí stoupá. Do vlaku nastupuje mladá blondýnka (je to klišé, já vím) s obrovskou taškou. Vlak se rozjíždí a žena zjišťuje, že tudy to do Ostravy opravdu nepůjde. Fakt nejsem škodolibý tvor, ale pocit, že je na tom někdo hůř než já, mě poměrně uklidnil. Však pouze do chvíle, kdy dotyčná v osmdesátce otevírá dveře a zkoumá terén pro přistání. Naštěstí pud sebezáchovy funguje neomylně (možná ale v tašce vezla porcelán...). Neskočila, čehož jsem nakonec trošku litoval, a odvážný policista po chvíli urputného boje dveře zavřel.

20:20 - šouráme se kolem Monstr Hušák Arény, naší nové "stříbrné kapličky". V ten samý moment se v nedaleké Akropoli rozjíždí první letošní koncert a zároveň křest debutové desky plus minus nu-jazzové partičky Alvik. 20:30 - český šinkanzen "Galán" (?) triumfálně přistává v cíli. Déšť. Přeskakuji louže a rozkopané silnice a řítím se žižkovským labyrintem. Stále nahoru. Jsem tu! U baru došlo pivo. Podrážděně se prodírám narvaným sálem.

Za pět minut už se však houpu a tupě usmívám s pěkně cool vývozní třetinkovou Plzní v ruce. Všichni jedeme na stejné vlně. Jak to ta banda jenom dokázala? Hlavou se mi míhají obrazy. Červnová vlahá noc a já tančím se mladou svůdnou průvodčí... Všechno je pryč a já si plavu. Je to jemné, jemné, jako... Jako takové ty drahé mléčné bonbóny s úžasným krémem uvnitř. Zvuk též lahůdkový. I když "šéf" Mishan v sobě nezapře profesi a stále si vyžaduje drobné korekce. Taky ty občas někde rezonující plechy to chtělo přišroubovat pořádně. Alvik si na přípravě dali záležet, křest pojali velkolepě. A tím nemyslím ohromující světla nebo dech beroucí scénu, ale hudbu samotnou.

Exkluzivní hosté z desky - Apollon Quartet za skoro hokejovým plexisklem decentně ševelí, jenom občas do toho trošku hrábnou, aby vás definitivně poslali do kolen ("Wonder"). Přesný bubeník Tomáš Paleta zaskakuje za "Mexikána" Tia. V ladovské čapce schovaný norský klávesista Audun Nedrelid se nenápadně krčí za svým nástrojem. V nejlepším přichází profík nad profíky - Emil Viklický - a sbírá další bodíky za kreativitu a žánrovou otevřenost (naposledy třeba za skvělé album Jamese Harriese). Viklický do křehké hudby Alvik vplul naprosto samozřejmě, ohleduplně, přitom ji krásně opentlil a rozvibroval. Průsečíky se střetávají. Alvik jsou věrni pověsti muzikantských perfekcionistů, přitom je to celé tak neodolatelně přítulné. Je to jazzy, je to pop, lounge, downtempo, chill-out, říkejte si tomu, jak chcete.

Samotný křest zapadá dokonale do atmosféry. Sympaticky bodrý tatík zpěvačky Anyi a zvukový majstr Pavel Rejholec, slova chvály, kytička, potlesk a lepkavé šáňo ve vlasech lidí pod pódiem. Následně koncert vrcholí v pulsující skladbě "Beat :: Skip". Flétnista Radim předvádí krasojízdy nahoru dolů. Křížem krážem se proplétá jemnou elektronikou a soupeří o pozornost s živelnou basou, případně klávesami. Nad tím vším si trůní hřejivý hlas Anyi. Uši z toho přecházejí. Je to jedno velké pohlazení od obří plyšové tlapy, co se vznáší někde nad publikem. Hudba Alvik je digitálně přesná, úsporná, přitom velkolepá. Publikum je znalé věci, vnímavé, vstřícné, raduje se a tleská jak o život. Kapela si s ním hraje, zrychluje, zpomaluje, sóluje, graduje a vítězí.

Pak se není čemu divit, že nadšení fandové berou po koncertě cédéčka klidně i po třech! Ale tohle nebyl pouze řadový koncert, tohle byla opravdová UDÁLOST. Jenom se snad mohlo hrát alespoň o chvíli déle. Ale což, skvělého pomálu. Od teď do vlaku jedině s Alvik! A co takhle "Breathing Geometry" jako oficiální album Českých drah? Představa zasněných, dokonale vyrovnaných, usmívajících se cestujících, kteří v klidu sledují ubíhající krajinu, potichu si lebedí, předou a nehledí na nějakou tu minutu, je přeci úžasná!

I'm still sitting in the station and I waiting for the last train...

Playlist: Intro, The Vagon, So Sore, Homelike, Six Days, Crawling, Odysea, All Is Fair, Wonder, Beat :: Skip, Ballad In Paris, Curiosity, Race

Alvik, Palác Akropolis, Praha, 23.4.2004