Kdyby hitparády existovaly odjakživa, stejně by tomu asi bylo už nějaký pátek, co by se na jejich vrcholu objevila lidová píseň. Počítali-li bychom s jejich existencí, pak jednoznačným hitem by byla stará dobrá lidovka zhruba do přelomu devatenáctého a dvacátého století a definitivně by ji u nás z žebříčků vymazal R. A. Dvorský. Od té doby je folklórní tvorba opravdu spíše národním bohatstvím minulosti. S příchodem monokulturní hudby, která je v převážné většině nerozeznatelná, co se týče původu, je jediným českým, ale o to nezaměnitelnějším produktem právě lidová hudba (mají něco tak typického třeba v Anglii?). O to, aby nezapadla, se samozřejmě snaží spousta cimbálovek či jiných souborů v národních krojích, ale pro to, aby si našla i nové posluchače, je už asi navždy třeba ji servírovat o něco stravitelněji, protože, jak známo, hudba se vyvíjí a čurat proti větru se nevyplácí. S tím, že lidovka už těžko bude někdy stejná, se smířili i horňáčtí Koňaboj a jali se navléct na ni rockový kabát a vydat se do světa hájit českou kulturu.

Debutující kapela vznikla poměrně nedávno, konkrétně v září roku 2002. Sešly se tehdy v jednotlivých muzikantech tak rozdílné styly jako folk, folklór, rock, ale i metal a grunge. A právě z toho nejvíce těží hudba Koňaboje. Patnáct lidových písní převážně z Horňácka, ale i z Valašska, Slovenska nebo Rusínska, je standardně podloženo velmi dobrou basovou linkou doplněnou samozřejmě bicími, místo typických houslových sól nastupuje bigbeatová kytara a přes to přese všechno je to stále hlavně folk. Typická struktura písně, texty, melodie, harmonie, to všechno už dnes uslyšíte leda na Moravě. Dokonce je hostem na albu i opravdová cimbálovka a tudíž musí být každému jasné, že písničky z veselek, slavností jara a podobných akcí neprodělaly obsahovou, nýbrž jen formální změnu.

Co se týče vlastního hudebního materiálu, nedá se snad ani moc hodnotit. Lidové písně se předávaly po několik generací a musely se tedy líbit, to je bez debat. Výběr na desce je rovněž velmi pestrý, od skočných písniček o rozverné mladé děvčici až po tesklivé balady o nevěrném chlapci či dokonce o chladnokrevné vraždě, vše co hýbalo životem na vesnici. Atmosféra moravské vísky dýchá doslova z každého tónu a při poslechu určitě zapřemýšlíte o tom, zda život v předminulém století na vesnici nemohl být občas lepší než ten náš dnešní.

Samozřejmě můžeme Koňaboji vytknout, že písničky nenapsali sami a že tudíž měli jednoduchou práci. I aranže, ač nápad rozhodně nepostrádají, vycházejí v podstatě z jednoho mustru a probouzejí asociaci formičky, do které je nalita lidovka a po ztuhnutí vytažen folkrock. Na druhou stranu je nutno vidět za deskou "Já sa koňa bojím" spoustu dobré vůle udělat něco, co by trochu nabouralo sterilní hudební žánry. Rovněž muzikantská kvalita stojí jednoznačně na straně kapely, ať už jde o pěvecký projev, kytary, flétny, či zmiňovanou basovou linku. Rozhodně by tu byl potenciál stát se nadprůměrnou řadovou kapelou středního proudu, ale toho se, spolu se všemi výhodami, co z toho plynou, Koňaboj vzdal a to je mu také třeba přičíst k dobru.

Kdo není fanouškem lidové písně a nechodí popíjet do sklípků vínečko a poslouchat tamní typickou muzičku, ten nemůže plně ocenit to, co pro ni Koňaboj dělá. Ale to, že se někdo snaží pozvednout skomírající národní bohatství, zaslouží určitě uznání. Nerad bych, abyste nakonec měli pocit, že se snažím o nějaké buditelství, či druhé národní obrození, ale každopádně mě CD "Já sa koňa bojím" jako řadového Čecha těší a jako řadového recenzenta mě kvalita nahrávky nezklamala.