Sestry Steinovy (tedy jmenovitě Karolína Kamberská a Lucie Steinhauserová) jsou skutečně sestry a ač to tak vzhledem k obsáhlosti jejich diskografie nevypadá, hrají spolu již poměrně dlouhou dobu (vlastně téměř "od narození"). Snad právě proto je dokonalá, léty prověřená souhra (nikoliv pouze - a ani hlavně - ta hudební) jakýmsi poznávacím znamením jejich rodinného podniku. Po roční přestávce letos opět plné sil a evidentní chuti do hraní objíždějí koncertní pódia a získávají stále další a další fanoušky. Nutno podotknout že naprosto zaslouženě a bez jakékoliv reklamní kampaně. Upozorňují na sebe svou hudbou - tedy přesně tak, jak by to vlastně mělo být.

Sestry Steinovy se letos nejen vrací před diváky a posluchače na koncertech (ačkoliv Karolína období nečinnosti SS vyplnila příležitostným vystupováním s kapelou "Vílí kvil"), ale připravily i nové album "Můj tanec", mladšího sourozence tři roky starého debutu "Lilie polní" (obě vydali brněnští Indies). Zda se novinka vyrovná vynikající prvotině, ukáže čas (a brzy též naše recenze); každopádně je jasné, že to nebude vůbec jednoduché, neboť "Lilie polní" patří k tomu nejlepšímu, co u nás v této oblasti za poslední léta vyšlo.

Recenzovaný koncert se konal jako další z dramaturgicky nápadité řady tzv. Velvet Tuesdays a byl věnován právě oficiálnímu představení druhého alba sesterského dua. Více než obstojně zaplněný prostor klubu Švandova divadla byl od úvodní "Sklidim svý ovoce" svědkem spontánního a suverénního vystoupení dvou mladých dam, které mají co říct a potkalo je to štěstí, že našly dost těch, kteří jim rádi naslouchají. Výhradní autorka písní Karolína Kamberská má schopnost napsat chytlavé a přesto nikoliv plytké melodie. Hlavní devizou tvorby SS jsou však texty. Ty jsou plné přitažlivé "ženskosti", která nemá snahu měnit svět a převracet ho naruby. Ženskosti, která přes všechny těžkosti vidí svět kolem sebe jako ten lepší z možných, která tuší, jak v něm ke spokojenosti své i ostatních přežít ("trochu skála, trochu dáma" z výše uvedené úvodní písně).

Více než dva tucty odehraných skladeb byly spravedlivě rozděleny mezi obě zatím vydané desky, přičemž rozdíl mezi těmi staršími a zbrusu novými byl téměř neznatelný (což je hodně velká poklona). Ať už dámy střídaly razantní (někdy až dle jejich vyjádření "uječené") - např. "Příteli z mládí", "Bez adresy", "Ty jsi tak moudrá" - či tiché, úsporně znějící písně ("Usnu", "Řeko mojí duše", "Polední mír"), vždy bylo zřejmé, že nezpívají o ničem, co někde četly či z druhé ruky odposlouchaly. Koncert byl rozdělen přestávkou, před níž bylo učiněno zadost komerčním záležitostem, když na pódium vystoupili vybraní "spolupachatelé" nového alba (včetně toho nejdůležitějšího, producenta Michala Němce z Jablkoně) a "Můj tanec" pokřtili.

Mám-li z přehršle výborných skladeb zmínit jednu, pak k vrcholům večera určitě patřila "Míň než já", jež možná nejlépe vyjadřuje sebezpytující, dovnitř zaměřenou polohu tolik vlastní nemalému množství sesterských písniček. Ale těžším úkolem, než nějakou píseň vyzdvihnout, by snad bylo pouze pátrání po té, která byla navíc. Sestry Steinovy zkrátka odehrály další skvělý koncert a znovu potvrdily, že jestli někdo nutí k přemýšlení a baví zároveň, pak jsou to právě ony.

Sestry Steinovy, Švandovo divadlo, Praha, 6.4.2004