Jestli se dá nějaká současná česká kapela označit za bezmála kultovní, tak jsou to právě dnes už jesenicko-pražští Priessnitz. Stále si uchovávají svůj jedinečný, nezaměnitelný výraz, v osobě Jaromíra Švejdíka mají svérázného frontmana a textaře, přesto nebo právě proto, že se nikdy nikam netlačili, se jich drží zástupy oddaných fandů (a přibývají noví, viz. hodně neobvyklý plakát), jsou uznáváni kritikou a mnozí mladší muzikanti o nich rádi mluví jako o svých vzorech. Navíc mají status jaksi nedoceněného a trošku tajemného spolku, což je pro kapelu okolkovanou neuchopitelným přízviskem "kultovní" věc nezbytná. Letos se Priessnitz dožívají patnácti let. Za ty roky nastřádali již šest "řadových" alb, menší ohlédnutí je tedy na místě. Pánové se rozhodli pro formu rekapitulačně laděného živáku, na který střádali materiál na dvojkoncertě v pražském Paláci Akropolis.

Exkluzivita akce, touha být "u toho" - a také fakt, že Priessnitz v poslední době s koncerty hodně šetří, to vše způsobilo, že v době začátku koncertu - cca 19:30 - bylo v labyrintu Akropole opravdu hodně těsno. Jako první se na pódiu zjevil spisovatel Jaroslav Rudiš (mimo jiné společně se Švejdíkem stvořil ohromně působivý komiks "Bílý potok" a co nevidět by mělo vyjít pokračování "Hlavní nádraží", takže pozor!), který publikum sugestivně přenesl od barového tlachání do svébytného světa Priessnitz. Mluvit v souvislosti s kapelou o pověstném geniu loci jesenických ho, je klišé až na půdu, přesto se člověk znovu neubránil pocitu, že se něco nenahmatatelného nad narvanou a propocenou Akropolí přeci jenom vznáší.

Kapela hrála soustředěně, určitá zvýšená zodpovědnost za výsledek byla alespoň ze začátku patrná. S přibývajícím časem, když se po několika výrazných hitech (pěkně svižná "Havran", sborově odzpívaná "Jeremiáš", "Tanečnice" s ostrou kytarou a potemnělými sbory) a pivech dostalo publikum do správné provozní teploty, se však i kapela uvolnila. Skvělé byly rytmické nájezdy za bicími sedícího Ladislava Kolompára (výborná gradace "Děláže"). Na hutnosti velice dobrého zvuku nebyla nijak patrná absence druhé kytary odpadlíka Dušana Oravce. Naopak na rozdíl od posledních koncertů, které jsem měl možnost vidět, hrála kapela energičtěji a svižněji, příklon k větší syrovosti byl zřejmý. Při příležitosti natáčení přizvala také dvě pro mě bohužel "no name" vokalistky, z nichž hlavně na té "subtilnější" (dámy prominou) byla bohužel poznat zřetelná nervozita, některé její doprovodné vokály vyloženě tahaly za uši. No uvidíme, co s tím pánové Neuwerth a Ježek ve studiu vyvedou.

Zavzpomínat si na své kytarové začátky přišel také v hnědé čapce v rohu pódia zastrčený Jan P. Muchow, který kromě kytary obohatil aranžmá některých kousků ("Pojď", "Království", "Děláže", "Ulice", pěkně divoká "Kotě") také o pár decentních klávesových zvuků a samlíků. U některých skladeb došlo k menším či větším změnám v aranžmá - pomalejší "Malej chlapec" s jemným začátkem vyzněla ohromně působivě, stejně jako "Ráno" s novými kytarovými motivy. Kapela potěšila i zařazením slibných ukázek z "aktuální tvorby". Klasické kousky typu "Ave Maria" střídaly novější "Na sever od ráje", "Drahá". Koncert pak dokonale vygradoval při očistně působící písni "Nebolí". Nekonečné ovace vyhnaly kapelu na pódium ještě dvakrát - "Dotkni se mě", publikem vyřvané "Sny", "Zlatý déšť"... A pak už jen "úřední hodina" a konec zvonec, přesto Priessnitz hráli úctyhodné dvě a půl hodiny a publikum doslova vyždímali.

A tak znovu dokázali, že rozhodně nejsou nějakou zašlou vzpomínkou pro pár pamětníků, stále mají svou hudbou a texty co říct. Jejich publikum je v současné době naprosto neuchopitelné. Ve čtvrtek večer jste na chodbách Akropole mohli potkat cureovské zjevy s natupírovanými háry, klasické intouše, gympláky odrostlé Mňáze, "střední proud", pamětníky, zrovna jako sympatické slečinky s odhalenými bříšky, které falešně, ale s o to větším nasazením a nadšením vykřikovaly do davu Švejdíkovy osobité texty. Priessnitz stále ještě s přehledem strčí do kapsy většinu mladších tuzemských kytarovek (a ještě dokáží přidat to "něco" navíc), což můžeme brát jako poklonu pro ně nebo také důvod k zamyšlení a impuls k větší aktivitě pro dravé mlaďochy.

Playlist: Wervolf, Havran, Kdo ví, Hvězda, Jeremiáš, Rybičky, Tanečnice, Malý chlapec, Pojď,pojď, Království, Děláže, Ulice, Kotě, Nebel, Hlava, Sluníčko, Ráno, Střepy, Larisa, Stereo, Ave Maria, Tělo, Drak, Drahá, Nebolí, Jaro, Dotkni se mě, Zlatý déšť, Sny, Město duchů.

Priessnitz, Palác Akropolis, Praha, 25.3.2004