Uběhl rok a kus a ogaři z Valašského Meziříčí Elektrïck Mann spíchli novou desku, tentokrát opravdově studiovou, plnou novinek a výbušné energie - "Zhorovy streety". Do přehrávače jsem cédéčko vkládal s obavami ťupkajícími po mých zádech. Reediční debut "Hrubý styl" ve mně zanechal přinejmenším rozporuplné dojmy: na jedné straně nepochybný talent a humor, na druhé zbytečně vulgární až stupidní rapové texty. Sám se sebou jsem se sázel, která poloha v tvorbě Elektrického pána zvítězí, zda se vydá vstříc hospodským štamgastům či se pokusí nahlédnout za plentu zakouřených putik. A co přišlo? Víc rozleptaných sliznic, hustěji rozbodané žíly, důkladněji naleštěné klacky a přesto přese všechno také lepší album.

Nevím, co jsem čekal. Cožpak jsem si myslel, že by se banda z Valmezu změnila a dočista vymetla zatuchlé rohy zbytečné upřímnosti? Že by zapomněla, jak Ice B rád onanuje a všichni dohromady milují dobře připravený perník přímo od babičky? No, upřímně jsem si to nemyslel, spíš se obával, kolik perverzních vtípků mi tentokrát vykreslí ruměnec na stydlivé tváři. Začervenal jsem se. Ale ve chvíli, kdy mnou cloumalo jezuitské sebemrskačství při pomyšlení na hektický život, jemuž se ve svých textech Elektrïck Mann převážně věnují, promluvil můj schizofrenní bratr: "Tož, dej si lajnu, type, všechno, vole, bude v ouklendu, dej se do klidu!" A bylo to, v tu ránu jsem mohl přistoupit k recenzi zodpovědně.

Valmezští rebelové jsou do stejné míry problematičtí, jako je divergentní pojetí dobrého vkusu, či spíše do jaké míry je vkus záležitostí individuální. Takže hodně. "Jsi zkrátka lesba / i když se to nezdá / za dva tři bublany / ukážeš nám cecany / jsi zkrátka lesba / travestot a bezva. / Na morálku sereš / hulíš, chlastáš, bereš." Tolik krátká ukázka, kam až skupina zajde, aby pobavila. Že je to infantilní a pubertální? Ano, je. "Já jsem byl včera zas na piku." Lze to vysvětlit i tak, že Elektrïck Mann chtějí svéráznou cestou bojovat proti demagogii tuzemské protidrogové legislativy a záměrně volí maximálně explicitní vyjádření. Anebo na to kašlou a perou na papír všechno, co jim přijde na jazyk. To se mi zdá být pravděpodobnější. Nechci být za prudérního ichtyla z Prahy, na tom jazyku se ale Ice Bmu, Dr. Zhorovi a Mukasovi povalují vesměs konvenční - v rámci komunity - žvásty o jízdách na zrcadlech, v kalhotkách a autobusech. Někdy vtipné, někdy nudné.

Výhodou, která je u Elektrïck Mann patrná a odlišuje je od zástupů nuzných rádoby bavičů, je muzika. Náruživí Valaši umně ovládají hip-hop (flow vůdčí vokální trojice není vůbec zlý), funky (citlivé perkuse a konga v pozadí) a pochopitelně pořádný metal (viz "L-S-D" nebo "Gynekolog"). Od "Hrubý styl" se kapela zlepšila v melodiích, hip-hop je hip-hopem, prostě pohoda. A tady musím se zděšením pozorovat vlastní ruku, jejíž prstíky se prohánějí klávesnicí a já nemůžu nic dělat, nijak jim v tom zabránit, když chtějí napsat - není to špatný, vole!

Říká se "nechval rána před večerem", neuváženého komplimentu by se ode mě tedy nedočkali ani Elektrïck Mann. Výše uvedené je potřeba brát s nadhledem, nejsem vůči nim zaujatý. Naopak, už u kritiky debutu jsem v závěru zdůraznil, že v kapela dřímá potenciál, který srážejí, odpusťte, debilní texty. "Zhorovy streety" také ledaskde trhají za uši, Jiří Guth Jarkovský by z alba porodil ježky a maminky by je určitě neměli poslouchat v době těhotenství, aby neporodili sloního muže. Je to často nevkusné, sprosté, křečovitě anti-měšťácké, současně ale Elektrïck Mann zkompletovali nejeden dobrý kousek. Alespoň pro někoho. A tak přichází prostor na uvážený kompliment: čekněte Valmez, lidé dobří!