Nové album Vladimíra Václavka "Písně nepísně" se nese v duchu pokračování ve směru, kterým se tento pilíř brněnské scény vydal před deseti lety sólovým albovým debutem a v němž pak pokračoval v rámci spolupráce s Ivou Bittovou ("Bílé inferno") či jako člen různých více méně trvalých seskupení (Rale, Čikori, V. R. (R.) M.). Václavkova tvorba na výše uvedených albech či "projektech" sice nezapře kořeny, přesto je ale jeho rodnému Dunaji dosti vzdálená. Jestliže kdysi byla Václavkova kožená bunda a vyholená lebka synonymem pro hutné rify a temné, hypnotické rytmy, pak nyní z jeho dílny vychází hudba výrazně zklidněná a křehká, hudba, jejíž významnou součástí je ztišení (či přímo ticho) coby nezřídka dominantní poznávací znamení.

Václavkovo album navazuje (a to i personálně) na tvorbu jeho v současnosti zřejmě domovské kapely V. R. M. Albu dominují akustické nástroje resp. písně na zvuku akustických nástrojů vystavěné. Výjimku tvoří elektrická kytara Petra Bindera (koho také jiného!), která Václavkovu akustiku tu významným způsobem doplňuje (např. "Ptačí herci"), tu píseň (či spíše nepíseň) posouvá o notný kus dále (zřejmě nejlepší, ačkoli do jisté míry vybočující "Shinanai...", jejíž autorkou je raleovská Takumumi Fukushima). Zajímavý rozměr dodává albu použití nástrojů, s nimiž zatím Václavek pracoval velmi zřídka (pokud vůbec), jako akordeon Jiřího Slavičínského (již zmíněná "Ptačí herci") či viola Martiny Himerové (výrazně např. v trojce "Dračí let"). Dalšími zúčastněnými jsou pak excelentní instrumentalisté Jaromír Honzák, Marcel Bárta a Miloš Dvořáček (poslední dva takto rovněž členové zmíněných V. R. M.). Doprovodné vokály dodal Bohouš Cifko a samplery, stejně jako dohled nad nahráváním, obstaral uznávaný Luboš Malinovský.

Na ploše necelé hodiny představuje Václavek své originální písničkářství v celkem devíti skladbách. Sám je autorem sedmi z nich a u africké (existuje mimochodem něco jako evropská lidová?) lidové "Písničky" je spoluautorem. Výjimku tvoří závěrečný úlet "Sedím si" z pera Bohouše Cicka s Václavkovým naivistickým textem. Pokud jde o texty, sáhl Václavek ke svým oblíbeným autorům (F. G. Lorca, B. Reynek - vynikající "Blázen", a A. Přidal); ve dvou případech si vypomohl sám. K vrcholům alba patří již zmíněná, skvěle vygradovaná "Shinanai..." nebo téměř hitová "Písnička" s klasickým václavkovským rytmem a vynikající Binderovou kytarou.

Na druhou stranu si však při poslechu alba nelze nepoložit otázku, jakým směrem se může Václavkova tvorba nadále ubírat. Autor těchto řádků si není úplně jist, zda role písničkáře, byť sebeoriginálnějšího, je přesně tou oblastí, kde Václavek nejlépe uplatní svůj zcela výjimečný cit pro rytmus a (dis)harmonii. Ať jsou "Písně nepísně" jakékoliv, elektrické nástroje znějí ve Václavkových rukou o poznání věrohodněji.