Třetí ročník "Festivalu osamělých písničkářů" se ukázal - stejně jako oba předchozí - velmi podařeným způsobem, jak strávit dva únorové večery. To hned na začátek. Honzům - Burianovi a Zubryckému - patří dík za dobrý nápad a dramaturgii, Malostranské besedě za bezchybnou organizaci.

Dvoudenní festival měl být jakousi hudební dílnou, kde "osamělí hudební řemeslníci" (slovy Jana Buriana, jenž s originalitou sobě vlastní pevně svíral moderátorské otěže) měli své podobně postižené kolegy názornými ukázkami seznamovat s cestou, jíž se ubírá jejich muzikantská tvorba. Ne všichni tento požadavek naplnili bezezbytku (většina odehrála jakýsi průřez svou dosavadní tvorbou; ale čest výjimkám - viz níže), těžko byste ale hledali někoho, kdo by právě toto považoval za nedostatek. Autor těchto řádků jím rozhodně nebyl.

Marathon pátečního večera (s hodně riskantním datem, bylo totiž třináctého) zahájil liberecký Karel Diepold svou verzí třicet let staré písně Toma Waitse "Shiver Me Timbers". Tu sám otextoval ("Dnes opouštím přístav") a poskytl Janu Spálenému, který ji zařadil na své poslední album. V Diepoldově civilním podání plně vynikla nádherná jednoduchost Waitsovy melodie a stejně jako ostatní "veselé žalozpěvy" pouze dokázaly, že Karel Diepold je neprávem opomíjenou postavou českého písničkářství. Můžeme se pouze těšit na dlouho připravované album vznikající ve spolupráci s Karlem Plíhalem, které by mělo v dohledné době (snad) spatřit světlo světa.

Po zhruba čtyřech desítkách minut (tolik bylo určeno všem vystupujícím) vystřídal Diepolda radikálně alternativní "multiumělec" Petr Nikl. V ostrém kontrastu se svým předchůdcem na pódiu pojal své vystoupení jako produkci, jíž byla hudba pouze jednou - a to nikoli dominantní - složkou. Kdo Petra Nikla zná, neočekává od něj nic "standardního"; sám umělec označuje svou hudební produkci za "kostrbaté hraní". Brzy poté, co opadne úvodní šok a překvapení a kdy by si měl Nikl vystačit s aspoň minimální písňovou formou, ukáže se, že není moc toho, co by (v této oblasti!) mohl nabídnout. Kdo sledoval nejen Niklovy kreace na pódiu, ale i reakce diváků, s postupujícím časem nemohl nepostřehnout stále hůře skrývanou nudu. A to asi není nejlepší vizitka. Jasným vrcholem vystoupení byla závěrečná, za doprovodu klavíru odehraná skladba z poslední desky ("The Sea") ideových spřízněnců, ostrovanů Tiger Lillies.

Po krátké přestávce nastoupil na prkna Malostranské besedy dlouholetý písničkářský souputník Jana Buriana, osobitý a do značné míry nekompromisní Jiří Dědeček. Kdo má rád jeho písně plné břitkého humoru a netradičních obratů, přišel si na své. Komu jeho texty přijdou příliš "explicitní", rozhodně názor nezměnil. Vedle klasických skladeb (např. "Za trochu lásky") zazněly i předělávky Dědečkových frankofonních oblíbenců, včetně téměř zlidovělého Brelova "Měšťáka".

Předčasný - ale pro věci znalé nikoliv nečekaný - vrchol pátečního večera přišel s vystoupením píseckého rodáka Jiřího Smrže. Stejně jako loni byly jeho písně pro nepřipravené diváky zjevením. Texty plné odkazů ke křesťanství a beatníkům zároveň nezapřou výjimečnou básnickou osobnost; v kombinaci s mnohdy vysloveně hitovými (v dobrém slova smyslu) melodiemi tvoří skladby, které by za okolností méně nenormálních měly potenciál oslovit široké spektrum posluchačů. Takto většina zúčastněných s údivem kroutila hlavou a až v průběhu koncertu zjišťovala, s kým že to má vlastně čest. Na druhou stranu zřejmě nikdo z umělců následně neprodal na místě tolik svých desek. Smržův projev je maximálně autentický, kytara v jeho rukou není rozhodně jenom doprovodným nástrojem (také sám sebe nepovažuje za "folkaře"); zpěvák sám je jakýmsi zosobněním skromnosti, synonymem "antihvězdy". V našich zeměpisných šířkách nemá moc sobě rovných.

Zda úmyslně či nikoliv, do značné míry protipólem všeho, co s sebou přinesl skromně vyhlížející Jiří Smrž, byl Přemyl Rut, který usedl za klavír po krátké přestávce. Jeho hudba je jistě sofistikovaná, podložená rozsáhlými znalostmi kulturně-historických souvislostí. Přesto se autor těchto řádků nemohl během jeho vystoupení zbavit pocitu, že by umělci neškodilo trochu slevit z okázalé sebedůvěry. P. Williams, jeden z životopisců Boba Dylana, zvolil při analýze jednotlivých desek zajímavou metodu - k těm, jimž nerozuměl (a tedy se mu nelíbily), se blíže nevyjadřoval. Vystoupení Přemysla Ruta jsem nerozuměl. Tečka.

Závěr večera obstaral - stejně jako loni a také se stejným úspěchem - velvarský samorost, originální multiinstrumentalista Jiří Konvrzek. Těm, kdož nikdy nebyli svědky jeho vystoupení, těžko popisovat. Ve vystoupení tohoto profesionálního amatéra můžete nalézt zalíbení během několika desítek vteřin, stejně jako jej můžete odmítnout s poukazem na přílišnou nestravitelnost. Tohoto večera patřila drtivá většina přítomných k první skupině a Jiří Konvrzek sklidil za svou středoevropsky rozostřenou verzi mississippského blues zasloužené ovace.

Sobotní večer zahájila bezesporu geniální kytaristka Dagmar Andrtová-Voňková. Kytara v jejích rukou se mění ve zdroj nepopsatelných zvuků; zpěvačka prsty tepe struny, šplhá po krku svého nástroje, to vše proložené až šamansky znějícím hlasem. Patří k nedoceněným pokladům české kultury a její vystoupení bývají strhujícím a v hlavách zúčastněných dlouho rezonujícím zážitkem. Toto nebylo výjimkou.

Vrcholem celého festivalu bylo vystoupení dua Sester Steinových. Ty se po mateřské přestávce vracejí na pódia a činí tak s evidentní radostí a nepřeslechnutelnou energií. U brněnských Indies chystají k vydání novu desku (světlo světa by měla spatřit v příštím měsíci) a tak velkou část jejich bloku tvořily právě písně z chystaného následovníka vynikající, tři roky staré prvotiny "Lilie polní". Nové skladby nezapřou na první poslech zřetelný hitový potenciál; tematicky k žádnému velkému posunu nedošlo, dámy se stále pitvají v těch samých starostech, snad jen hořkosti a výčitek ještě přibylo. Až se nechce věřit, že děvčata píší sama o sobě. Výjimečně dobře vyzněla např. skladba "Vinná nevinná" s všeříkajícím "takže mě stejně necháš dole až půjdeš do nebe". Američané sice mají Suzanne Vega, přesto mohou závidět - my máme totiž dvě.

Po éterických děvčatech ovládl Malostranskou besedu naprosto nezařaditelný Petr Váša, který vážil cestu z Brna s jediným cílem - ukázat, že přes svou bigbítovou současnost stále nezapomněl na minulost fyzického básníka. K jeho výkonu se těžko něco dodává; je úžasné sledovat, jak tam, kde si mnozí nevystačí ani s kamiony techniky, Vášovi stačí jeho hlas a tělo. Zbytek obstará nevídaná invence a dokonalá příprava. Klobouk dolů.

Brněnského alternativce na pódiu vystřídal Jan Burian. Ten se asi nejvíc držel ideje tvůrčí dílny (však to byl také jeho nápad a kdo ví, zda to ostatním předem vůbec oznámil) a předvedl desítku zbrusu nových (prý všechny z letošního roku!), monotematicky zaměřených písní. Burian sám hovoří o přípravě prvního českého feministického alba, tudíž je zaměření písní nasnadě. Zabývá se v nich osudy žen žijících ve virtuálním domě, kde hudebník sám vykonává funkci domácího. Jak je u Buriana zvykem, písně stojí na vynikajících textech pojednávajících o ženách, které si zřejmě svůj život představovaly trochu jinak. Přestože Burian asi nezíská cenu Gender studies za přínos k řešení ženské otázky, jeho nové písně jsou laskavé a plné porozumění. Skladby byly dalším důkazem faktu, že autor prožívá jedno ze svých nejplodnějších období. Slova a melodie vrství s obdivuhodnou lehkostí a na výsledné podobě písní je to znát. Máme-li zmínit aspoň jednu, pak na první poslech zaujala ta, jejíž hrdinka "Alice ještě pořád čeká na prince".

Po Burianovi přišel druhý z otců festivalu Jan Zubryckyj za doprovodu Petera Bindera, znalcům dobře známého mistra kytary napříč žánry. Předvedli písně ze Zubryckého výtečného loňského alba, stejně jako osvědčené skladby staršího data narození (např. "Obrázky z výstavy"). Zubryckyj je sám o sobě velmi originální a nekonvenční písničkář; když se k němu přidá muzikant Binderových kvalit, nemohl být výsledek jiný než skvělý.

Posledním účinkujícím byla Radůza, pro mnohé hlavní hvězda programu. Ta za poslední rok (díky vynikajícímu albu "...při mně stůj") asi zestonásobila své publikum, vyprodává sály a její deska jde na dračku. Vystoupení na závěr festivalu pouze potvrdilo, že výše zmíněného dosáhla právem. S harmonikou v náručí hrála jako o život, v nejlepších tradicích skutečného písničkářství, tak, jak jej představoval např. Vladimír Vysockij (jehož skladbou "Plachta" se Radůza symbolicky rozloučila ). Publikum ji přijalo s nehraným nadšením a donutilo ji k několika přídavkům, včetně společně odzpívané "Jednou to pomine". I když se nedostalo na dle autorova soudu nejlepší písně z výše uvedené desky, nenechala zpěvačka nikoho na pochybách, že je skutečným fenoménem. Kdo sleduje Radůzin strmý vzestup, nemůže si spolu s klasikem nepoložit otázku "kde se to zastaví". Počkejme a uvidíme.

Jak vyplynulo z výše uvedeného, prakticky nebylo, co pořadatelům Festivalu osamělých písničkářů vytknout. Snad vše již bylo řečeno či napsáno a nezbývá než se těšit na další ročník. Ten by se měl konat už v listopadu a celá akce by se pak měla s půlroční periodicitou opakovat. Jestliže byl únor zvolen jako pietní vzpomínka na blížící se slavné dny roku osmačtyřicátého, pak se podzimní termín jistě ponese v duchu nostalgických vzpomínek na Velký říjen. Že by Jan Burian politicky obracel?

Festival osamělých písničkářů, Malostranská beseda, Praha, 13. a 14.2.2004